24.10.2013 - Basil Poledouris - Conan the Barbarian OST

Výhoda blogu je, kromě toho, že si můžete nastavit barvu pozadí, v tom, že si můžete psát, o čem chcete a nikdo vám do toho nekafrá. Občas vám tedy řeknou, že jste rasista, ale počítám, že každý velký rasista...umělec, chci říct umělec, se musel potýkat s nepochopením své doby. Dnes si tedy budeme povídat o něčem, čemu se podle mě v českých médiích zoufale nedostává prostoru, budeme si povídat o Arnoldu Schwarzeneggerovi a Barbaru Conanovi a Basilu Poledourisovi.

Věci se často vyvinou jiným směrem, než člověk předpokládá, a tak, byť jsem tenhle blog založil s geniální ideou psát o deskách, které poslouchám, když běhám (ještě jednou opakuji, že tato je naprosto scestná; mám takových spoustu, zrovna tenhle týden jsem vymyslel koncept cestovní kanceláře, jež bude provázet na segwayích po dně oceánu), nakonec se z něj stává pomník mým dětským hrdinům, stárnu.

Arnolda mám samozřejmě rád už od dětství, ale to byl jiný druh náklonnosti. Pochopíte to, pokud máte zamlžené vzpomínky na VHSky z Německa dabované unifikovaným voiceoverem. Když vám vlhly oči u sebedestrukce T-800 v Terminátorovi 2. Když jste se pod nejbanálnějšími záminkami snažili vetřít k Pavlovi Špičkovi, protože měl doma video a kazetu s Komandem, a vy ne. Když každý sral na to, že v prvních deseti minutách Predátora uvidíte víc lidí stažených z kůže, než byste asi měli. Když vás uklízeli k televizi, aby si dospěláci mohli v klidu ožrat držky, a v té vám pouštěli Barbara Conana.

Arnold v rámci propagace Escape Plan přemluvil spoustu klasických hlášek - legrace

Neodvážil bych se rozhodnout, která z těch rolí Arnoldovu minimalistickému herectví (eufemismus, samo) sedla lépe, Barbar Conan je však jediná, v které může do půl těla chodit v podstatě celý film, a tak co se mu nehýbe v obličeji, může nahnat prsními svaly. Samozřejmě to není jen to. Tuhle postavu si zopakoval ještě dvakrát, v Ničiteli Conanovi a Rudé Sonje. Už v tom útlém věku jsem rozeznal, že mezi těmi filmy jsou velké kvalitativní rozdíly, a to by jeden řekl, že je budu soudit jen podle velikosti Arnoldova zbraně (né všechno musí být v prvním plánu gay, get over yourself). Kvalita těch snímků šla dolů s dobou vzniku, takže Rudá Sonja je z nich ten nejhorší, k dobru lze přičíst snad jen to, že se mu díky účasti na tomhle projektu podařilo přefiknout Brigitte Nielsen. Už na příští rok je naplánován další film „série“ The Legend of Conan (na remake z roku 2011 blahosklonně zapomeneme), tak snad se nebudou držet nastaveného kurzu.

Ještě k samotné postavě Arnolda. Je to pro mě sympatickej chlap. Spousta lidí si o něm určitě myslí, že je vymaštěná guma, případně polonácek, ale já ho vidím jako někoho, kdo šel za svým snem a zrealizoval ho do puntíku, jenom svojí pílí a přesvědčením. Zdravou asertivitou obvykle zdravě opovrhuji, ale v tomhle případě to respektuju. Měl jsem jeho autobigrafii, Total Recall, v ruce dvakrát. Poprvé, když to vyšlo v originále, to jsem si rozmluvil, protože jsem v recenzi četl, že to není moc obratně napsané. Podruhé pár dní zpět, když to teď vyšlo česky. Nekoupil jsem to z čistě existencionálních důvodů, nemám peníze na blbosti. Ale jednou si to pořídím, cve když nic jinýho, můžete s takovou bichlí aspoň to, posilovat.

eee to není ta knížka

Tedy k věci, včera jsem vyběhl s We Are Scientists a tempo, které mě to donutilo nasadit, bylo z těch, co vám sice zlepší statistiky, ale odepíše kolena. A tak jsem se dneska rozhodl vsadit na něco, co tak nesype. A protože jsem si nějaký čas zpátky nahrál do telefonu Poledourisův soundtrack, zdálo se to jako cesta nejnižšího odporu. O klasické hudbě toho nevím moc, zřejmě se časem při běhání dostanu i ke svaté trojici (Bach, Beethoven, Mozart), ale běhat při klasice je hrozné klišé. Hmh hmh takže ty běháš, chápu, hmh, hmh a posloucháš u toho requiem, hmh, hmh, chápu, zřejmě proto, že to má takový fitness potenciál. Raděj si pustím nějaký metal. Nicméně ost Barbara Conana kloubí dvě základní esence mé osobnosti – je to skoro pro intelektuály, protože se tam hraje na hoboj, ale více důležité je, že to má na obalu vobrovskýho, svalnatýho chlapa s čelenkou a mečem, což ukájí burana ve mně. Říkám, větší část.

Nevím, do jaké míry jste srozuměni s tím, o čem ten sndt je nebo o čem je samotný film, ale důvod proč je hudební podkres tak populární, je, že dost věrně vystihuje to, co si představíte pod popisem: „A vengeful barbarian warrior sets off to avenge his tribe and his parents whom were slain by an evil sorcerer and his warriors when he was a boy.“

nejpopulárnější melodie jsou obě obsaženy v tomhle krátkém „theme songu“

Thief, warrior, Gladiator, King - tak určit nazve svojí autobiografii Tomio Okamura

což je tedy výňatek z úvodní skladby sndt An Age Undreamed Of - Anvil of Crom, ale byla by hrozná škoda to celé shrnout do dvou a půl minuty na youtube a říct, že to stačí. Poledouris si s tím dal, na snímek odpovídající popisu výše, náramnou práci a odvážím se tvrdit, že nic podobného v rámci filmové muziky, pro film o chlápkovi v kožených slipech, nevzniklo. Jistě, jako nic jiného, ani tohle není úplně původní a jsem si celkem jistý, že Poledouris vykradl Gustava Holsta z jeho cyklu Planety - Jupiter, the Bringer of Jollity. To není ani moc sofistikované, protože tahle bojová metafora jupiter – mars – bůh války – conan válečník, je až příliš čitelná (zvláště pokud máte cit pro konspirační teorie)

Od 2:54 dále

ale to jsou spíše maličkosti, u kterých si honím ego. Stejně tak dobře bych mohl celý tenhle post zaplácat videi z youtube o tom, který hudební motiv z té desky je lepší, ale to by byla škoda. Já myslím, že nejlepší bude, když si to každý vyzkouší sám, hele má to bratru skoro dvě hodiny a těžko najdete hudbu vhodnější k čumění z okna vlaku x utírání prachu x pomstě na vrazích svojí rodné vesnice.

Ok, ještě jedno video, protože je ta hudba s tím pozadím tak roztomile bizarní – ježíš to je krásný, copak nemáte srdce?

a já rozum?

Arnoldovo herectví v kostce, tenhle záběr považuju za instantní klasiku - a je to bez střihu!

20.10.2013 - Pearl Jam - Lightning Bolt

Tohle je čtení jenom pro fanoušky Pearl Jam, každej další si o mně zákonitě bude myslet, že sem magor.

Musím říct, že k Pearl Jam mám posledních pár let zvláštní vztah. Jako bývalý oddaný fanoušek se cítím zhrzený tím, jak jejich muzika zní v podstatě už od Yieldu. Tomu už je 15 let, jen aby bylo jasno, jak dlouho dokážu nad touhle kapelou lámat hůl. Vždycky, když vydávají novou desku, řikám si: „Kluci, no tak, ještě jednou, zaberem,“ a pak vždycky, když to vyjde, jsou moje první slova: „To si ze mě snad děláte prdel, ne?“ Jap, za těch posledních 15 let se mi to stalo už pětkrát. Žádná porota na světě by mě neodsoudila, kdybych se rozhodl všechny jejich desky spálit a žádnou novou už si nikdy nepustil. Kdyby to jen bylo takhle jednoduché. Rád si z nich dělám legraci, protože mám pocit, že si to z pozice mnohaletého fanouška můžu dovolit, protože o mně ví každý, že ať jsou mé žerty sebekrutější, myslím je takříkajíc v dobrém (to platí obecně, zeptejte se jakékoli minority). Jak to poznáte? Tak, že vždycky, když jsem na vrcholu svého pičovacího gaussova klobouku (a to bývá vždy po vydání nové desky), podívám se na nějaké interview s členy kapely a taju jak máslo. Mám najednou ten pitomý výraz a řikám si: „Ale tak co, že ta placka stojí za nikoliv, stejnak sou to super chlapi.“ A ano, vážně si i po těch 22 letech myslím, že jsou to super chlapi, skoro všichni.

Ale pojďme k meritu věci. Kluci nám zas po 4 letech vydali desku a zas si k tomu pozvali svého dvorního producenta Brendana O'Briena. Udělali to už u poslední Backspacera a všichni z toho padali na zadek, moc jsem nechápal proč. Na Backspaceru jsem našel dvě skladby, které se mi fakt líbily (Got Some a Fixer), pár co sem vystál (ehh...nevim, Johnny Guitar a Gonna See My Friend?!) a pak vatu, která mě ubíjela svojí zaměnitelností. Nestalo se tak poprvé, s předcházející selftitled jsem to měl stejně. V takovém rozpoložení jsem od nové desky nečekal snad ještě méně. V kontinuální řadě zklamání se poučí i pokusné morče, a já jsem vole lidská bytost, špičkovej model evoluce, Bentley potravního řetězce, to by bylo, abych si nedal majzla.

aby bylo jasno o čem tady mluvím

Takže co pro nás kapela na svojí desáté studiové nahrávce připravila? Znáte ten pocit, kdy od něčeho nečekáte ale vůbec nic, a přesto, nebo právě proto, se nakonec ukáže, že je to dechberoucí? Lightning Bolt ten případ rozhodně není. Když v červenci vydali první singl Mind Your Manners, mohlo to leckoho zmást. Mělo to názor, nápad, znělo to jako Dead Kennedys (nelžu slova půl, na PJ youtube channelu si můžete poslechnout McCreadyho, jak tam popisuje, že se v té skladbě snažil zachytit hranu onoho San Franciského punku, no to teda), snažil jsem se to brát celé s rezervou. Už druhý singl Sirens vše vrátil do původního kursu, přímo na ledovec. V konečném mixu na desce to zní o něco lépe, ale když jsem poprvé viděl video k téhle písničce a slyšel v prvních deseti sekundách to unylé piano, napadlo mě, proč se mi kapela mého života snaží vyrvat srdce a servírovat mi ho na vinylu od Bon Jovi.

Po téhle nepříjemné zkušenosti se přiznám, že jsem si raději vydání Lightning Bolt ani nikam neznamenal, vyloženě jsem se bál.

V recenzích se dočtete, jak kapela stárne s grácií, jak se nenechá ovlivňovat žádnými hudebními trendy, jak sou prostě konzistentní. Ruku na srdce, na to jim seru. Nechápu, proč musejí každý 3-4 roky vydávat desku průměrných skladeb, když by mohli jednou za sedm udělat něco skutečně výjimečného. Kdo je kam žene? Nikdo už od kapely typu PJ nečeká, že změní svět. Eddie říká, že začíná psát, když se to v něm naakumuluje a má pocit, že se k něčemu musí vyjádřit. Co k tomu říct, doby, kdy rockové hvězdy měnily svět, jsou ty tam.

a takhle to vypadá letos

Deska nezačíná špatně – na Getaway si člověk...zvykne, není to nic, co byste si nechali tetovat, ale jako největšímu fanouškovi na světě mi vždycky udělá hroznou radost slyšet Vedderův hlas v něčem, co se mi aspoň trochu líbí, protože Eddie je koťátko a nebýt jeho, jsou dneska PJ jen jednou z těch mnoha kapel, co se na začátku devadesátých let v Seattlu a okolí vynořily. Ne že by si to kapela neuvědomovala, jsem si celkem jistý, že oportunista jako Gossard musí hipíka jako je Vedder z hlouby svojí chamtivý duše nesnášet, ale tak hlavně, že sype. Ostatně McCready to hezky říká v dokumentu PJ20, když jim přišlo ze San Diega první demo s nahranými vokály. Nemohl věřit, že to je skutečný člověk, že se to opravdu děje, protože věděl, že s tímhle týpkem to dotáhnou daleko. no.

O druhé a singlové Mind Your Manners už jsme mluvili, je to taková typicky nasraná PJ skladba, „ToJeAleZlejOsklivejSvetVeKteremToZijeme“ (hledej pod znackou Do The Evolution). Co mi na té skladbě ale přišlo zajímavé, že sem Eddieho skoro nemohl poznat. Přišlo mi to tak hrozně obyčejné, jak něco, co by mohli nahrát Offspring, kdyby je dneska ještě někdo poslouchal. Ale po pár posleších je člověku jasné, proč z toho udělali singl. Nic moc lepšího na té desce asi není, zvláště přechody z té skladby dělají něco, co se dá fakt poslouchat, děcka na koncertech budou poskakovat, všichni šťastní.

No a tady se to začíná hroutit. Na My Father's Son je zajímavé tak maximálně to, že intro se hrozně podobá Dusty od Soundgarden, překvapuje mě, že si toho Cameron nevšiml a neřekl - „hej, chlapi, tohle už sem někde hrál!“ Nuda nuda, šeď šeď.

nevěřím, že to nikdo neslyší

Sirens teda - hele, řikám to furt a mám pravdu, jak vaše oblíbená kapela začne hrát na dvanáctistrunný akustický kytary, dejte si na ně majzla. I když v tom konečným mixu se to docela poslouchat dá, udělat z něčeho takovýho singl mi smrdí kalkulem, stejně dobře mohli nahrát Nickelback. Dokážete si to představit stejně dobře jako já a asi vám z toho není nejlíp, mně ne. Řikám, zpívat to někdo jinej než Vedder, vysměju se tomu. Takhle? Takhle to je přece krásná písnička o lásce, no tak, nebuďte tak cyničtí!

A takhle bych mohl pokračovat až do konce Lightning Bolt, Infallible, Pendulum whatever. Žádné nové fanoušky na něco takového nenalákáte, jestli vás ti staři nezatratili doteď, můžete nahrát třeba duet s Ke$hou, oni řeknu - „ten Eddie, zas nás všechny převezl!“ Nebo cover vlastní skladby, když už nemáte coby, mimochodem - něco zní fakt líp na ukulele.

Během psaní tohodle jsem tu desku slyšel asi 10x a zas mi došlo, že některé věci si už neodpářu (taky, že si myslím, že je asi lepší než Backspacer). Koukal sem na youtube channelu jak Eddie hází ty vole sekerou a do rytmu Let The Records Play a zas mě pohltil ten příjemnej pocit, kterej můžete chovat jenom k někomu, o kom toho moc nevíte, páč kdybyste o něm věděli něco bližšího, museli byste najít věci, co vás serou, jako na každým koho znáte.

Eddie sedí ve svým vintage Lincoln Continentalu (protože i takovéhle věci dneska z youtube zjistíte, viděl sem Vedderův dvorek!) a pouští master nový desky a nic nehraje. Pak se najednou začne Mind Your Manners hrozně nahlas a chlápek vedle něj řekne: „Oh, we are fucked,“ on se jen usměje a řekne: „We're not fucked, neighbours are fucked,“ a vytočí to na maximum. Jak můžete někoho takovýho nemilovat?

Vsadim se, že jim sežeru i každou další desku, ježiš, já sem pitomec.

bez možnosti volby

Pearl Jam - Lightning Bolt 70% (ale nikomu to neříkejte)

15.10.2013 - New Model Army

Je to spousta textu a žádný vobrázky, chápu. Nebojme se toho.

K New Model Army jsem se dopátral s deskou Carnival, čili evidentně v roce 2005, což je bratru 20 let s křížkem po funuse. Omluvou mi budiž, že když oni vydávali první desku, roztrpčení Justina Sullivana thatcherskou Anglii mě nechávalo chladným, měl jsem zřejmě jiné problémy, například jak se naučit chodit.

Tenhle deficit jsem se pokusil dohnat tím, že nedělní koncert byl již jejich čtvrtým, ve třetím státě, který jsem navštívil – což je slušné skóre na pocity, které to ve mně obvykle vyvolává. Poprvé se mi to povedlo v prosinci 2009 v Londýně (jak já miluju last.fm, vy ne?) a z toho koncertu ve mně žádný hlubší šrámy nezůstaly. Druhou šanci jsem měl v březnu 2010, kdy jsem si přijel do Prahy lízat nějaký rány a skončil v Bratislavě na NMA – tady jsou ty záblesky trochu jasnější, vidím sebe a Apačku na baru v nějaké slovenské špeluňce, jak ležérně usrkáváme skleničku sektu. Vůbec nechápu, co nás to napadlo, nic takového jsem neudělal nikdy před tím a ani nikdy po tom. A podle mě to ani v tom klubu neudělal nikdy nikdo a tu flašku tam měli jenom jako dekoraci. A nakonec zase v Londýně, v prosinci 2011, tam už jsou obrysy zcela viditelné, protože si pamatuju, že jsem z toho koncertu odešel před koncem. Když se mě šatnářka ptala, proč odcházím, světácky jsem jí vysvětlil, že už jsem viděl všechno, co potřebuju, kteroužto větu dneska už moc nechápu, ale asi mi to tehdá dávalo nějaký smysl. Nevinil bych z toho ani moc kapelu, spíš mě už tenkrát sralo chodit na koncerty sám a necejtil sem se mezi všema těma anglickejma popelářema (protože to je publikum NMA v Anglii) moc dobře. V tý době jsem přispíval do Fullmoonu, ale tenhle report nebyl schopen napsat, protože jsem nechtěl lhát a i když jsem se snažil, nic kloudnýho ze mě nelezlo. Našel jsem, co jsem si z toho reportu nechal a znělo to takhle:

ČERNÁ A BÍLÁ

NEW MODEL ARMY

Typické příznaky pásmové nemoci:

únava
dezorientace
nevolnost
bolesti hlavy
nespavost
dehydratace a nechutenství
podrážděnost
iracionální chování

Aklimatizace může trvat celý život

Vůbec netuším, kam sem tím mířil, ale asi to bylo dost hluboký...tak ještě, že jsem se na to vykašlal, to by zas byla vostuda.

Tenhle report je vlastně dohánění restů, protože už to jednou musím napsat ne? Viděl sem to čtyřikrát.

V LMB jsem byl naposledy v červenci 2008 na Jaguar Love (můžu dostat ještě jedno haleluja za last.fm?). Dokonce jsem z toho napsal jeden ze svých prvních reportů, bohužel se vyznačuje mírou rasismu a homofobie, kterou bych u sebe nečekal, taky to z půlky zní ne jak článek o hudbě, ale módní policie, ale budiž, všichni se učíme. Ten koncert má mimochodem jednu z nejlepších promo statí, co jsem na last.fm kdy četl, doporučuji, ale zpět k prostoru. V Music Baru se toho za těch 5 let moc nezměnilo. Když jsem byl mladší, hrála tam jen Mňága a Žďorp a Chinaski (mimochodem první koncert na který jsem šel vůbec, ke cti mi slouží, že sem se tak styděl, že sem tam nevlezl a lístek raději zahodil). Jo a Jirka Newman se svojí 80's party. Doba se změnila, Chinaski teď hrajou v O2 aréně a kapely jako NMA a Primal Scream v LMB pro 800 lidí, hádám, že každá země má takový hudební fanoušky, jaké si zaslouží. Vím, že si lidi často stěžují na zvuk toho klubu, já bych to viděl někde na remízu, podle mě se to nazvučit dá, ale musíte mít šikovnýho zvukaře, to NMA maj, ale teda tvrdit, že to je nějaká Royal Albert Hall, je taky blbost. Uměl bych si představit, že to někdo na dva roky zavře, vyrve tomu střeva a slavnostně to pak otevře koncertem J.A.R. jako klub s nejlepším zvukem u nás, ale spíš uděláme další 80's party ne?

Jako předskokani byl připraven speciální jednorázový projekt Unkilled Epochal, tj. Crossover práce Torra a Arana, jelikož mě talent jednoho i druhého nechává dost chladným, jejich kombinace na tom moc nezměnila. Nicméně sem pochopil, že Aran je největší fanoušek NMA na světě a tak je hezký, že si před nima mohli zahrát, ostatně si to uspořádali a asi i zaplatili, protože vyprodáno rozhodně nebylo. Taky kdo by u nás měl dělat předkapelu NMA – Prohrála v Kartách? Divokej Bill?

NMA do Prahy přijeli těsně po vydání nové desky – Between Dog nad Wolf. S tou jsem tedy měl trochu problém. Už od Carnivalu mám pocit, že to jedou na přeskáčku. Carnival super, High blbost, Today is a Good Day super, Between Dog and Wolf... Ale to by k tý desce bylo až moc přísný. Ona je hlavně úplně jiná než cokoli, co NMA natočili, stranou, že tam nejsou moc hity, zvukově je to nebe a dudy. Točili to s nějakým zkušeným zvukovým inženýrem, co spolupracoval s Tool, Soundgarden a bla bla (tuhle informaci sem za poslední týden četl asi 20x, stejně jako, že jim umřel manažer a odešel basák), nebudu snad ani předstírat, že mě zajímá, jak se jmenuje, nicméně, když jsem slyšel teaser té desky, co pustili před vydáním na youtube, nebyl jsem šťastný. Možná tam mají v jedné skladbě 90 stop bicích, ale přišlo mi to hrozně učesané a vyumělkované. Třeba ve srovnání s Today is a Good Day to bylo, jako byste mix té desky strčili do pračky a přidali aviváž. Nakonec jsme si tedy potykali, ale vím, že to nebude deska, kterou si budu pouštět často (i když jsem zjistil, že se u toho běhá na rekordy).

Otevřeli s I Need More Time, žádný velký mudrování a hezky zostra. Myslím, že na západ od nás jsou MNA o dost populárnější než v Čechách (zvláště v Německu, tam holt mají k čemukoli co si dá do názvu slovo „armáda“ takový otevřenější historický vztah), takže si umím představit, že scéna je určena do větších klubů a prostor. Ale o to lépe působila v tom pidi prostoru, kde přímo před pódium narvete tak 4 řady fanoušků a zbytek se musí rozmístit mezi sloupy. Kapela udělala dobrý dojem, zvláště to, že Justin v rudém světle vypadal démonicky. Od poslední desky hodně zestárl, celý zešedivěl a vůbec nevypadá dobře. Sice to celkovému zážitku dodává na intenzitě, ale chvilkama jsem měl pocit, jako by to už ani nebylo hezké, ale spíš strašidelné. Jako se koukat na starého psa, který má pocit, že ještě může a měl by, ale všichni okolo vidí, že už to dlouho nepude. Nerad to píšu, ale nemyslím, že tu bude do sedmdesáti.

Vedle kláves byl přidělaný zvon, takže bylo jasné, že dojde na Today is a Good Day, bylo jen otázkou kdy. Tato byla zodpovězena hned následujícím políčkem v setlistu a byl to jeden z vrcholů večera. Osobně mi bylo líto, že z TIAGD nehráli víc. Justin to ostatně říkal v nějakém rozhovoru, hrajou novou desku + vybírají z deseti hitů, a když koukám na setlisty z jiných měst, tak to dodržují velice doslova, dokonce i pořadí. Ale Autumn by je nezabil. Pak tedy prosvištěli novou desku, nejlépe z toho vyšla Knievel, protože když někdo zpívá „Do they come to see a man fall - or to see him fly?“ museli byste být uvnitř mrtví, aby to s vámi při pohledu na Sullivana něco neudělalo. A pak titulní Between Dog and Wolf. Jinak to celé kromě hitů docela splývalo, sice to z desky bylo naživo převedené dobře, ale nijak zásadně to se mnou nehýbalo. Kluci z twitteru z toho tedy podle reakcí měli hluboký niterný zážitek, ale soudě podle toho jak Music Bar vypadal, si ho hýčkali pro sebe (rozuměj, občas někdo začal křepčit při výběru z the best off, ale jenom tak v mezích slušnosti). Z the best off došlo na Here Comes the War, Get Me Out a jako úplně poslední What a Wonderful Way to Go. Každou z těchhle skladeb považuju za perlu, ale když je vyzobete z desek a narvete do jednoho setlistu, je vidět jak sou si hrozně podobné. NMA jsou jedna z mála kapel, která už spooooustu let dokáže psát skvělé chytlavé písničky okořeněné výjimečnými texty, a dokázala skvěle zamaskovat, že to jsou pořád jenom ty čtyři akordy. Škoda si to kazit tím, že to lidem připomínáte, zvláště když máte katalog, z kterého se dá setlist sestavit mnohem sofistikovaněji, ale to je jen žvanění uraženého fanouška, který chtěl slyšet Island. A Poison Street. A Green and Grey. A Orange Tree Road a Stranger a R&R a.....mohl bych pokračovat dlouho. Nakonec došlo i na oblíbenou lidskou pyramidu, aby se neřeklo, že žádná nebyla, ale v tom ne tak úplně narvaném kotli mi to přišlo až trochu legrační a jsem rád, že se nikdo nezabil, takže všechno dobré. Kapela moc nekomunikovala, mám tajné podezření, že si mysleli, že bychom jim to nerozuměli.

Bylo to už počtvrté a zase z toho mám ten divný pocit, že kdybych o to přišel, nic zásadního by se nestalo. Ale až (jestli) NMA zase přijedou, koupím si ten lístek a půjdu si stěžovat, že nehrají setlist jenom pro mě, protože kdybych o to přišel, bylo by mi to líto. Užívám si ten kousek života, v kterém se překrýváme s Justinem Sullivanem, protože až to skončí, tohodle týpka bude těžký nahradit. Je to dobou, je to náma.

P.S.: nemám žádný zajímavý fotky, páč mě ani nehne si na koncertech něco fotit, dost na tom že sem strávil celej večer zapisováním si setlistu, kterej se pak válí všude po internetu a videí NMA taky najdete přehršle. Tak sem aspoň dam roztomilý dítě v dresu Arsenalu, toho není nikdy dost.

11.10.2013 - Pixies

Že je koncept recenzování desek za běhu nesmysl, jsem si uvědomil už při druhém postu. Když vám totiž přijde to, co píšete, jako blbost, ani se nemusíte ptát, jak to přijde někomu, kdo to čte. To nebude za tři body.

Dneska napíšu report. S reporty mám svoje zkušenosti, a protože to píšu sem, budu se moct vyhnout natahovacím kecům a vůbec těm klišé pindům co sem tam vždycky rval (hledej pod značkou: „kapela zahrála průřez celou svojí kariérou s důrazem na aktuální nahrávku“).

Nejdřív ke genezi toho příběhu. Pixies jsou moje srdcovka, sice si dneska už raději pustím nějakou Blackovu (mně je vole u prdele, že si teď říká Black Francis, pro mě to bude už navždycky Frank Black) sólovku, ale stejně si těch skoro 20 let (je to vůbec možný?) s nima už neodpářu. Takže když vám taková kapela přijede do města, neptáte se, co pro vás může udělat, ale co vy můžete udělat pro ni. Tohle zmiňuji, protože ve stejný den hrály v Praze The Dillinger Escape Plan, a ty jsem chtěl vidět taky, ale volba padla na Pixies, protože mám Blacka prostě lidsky rád (nevím o něm vůbec nic, samo).

Začalo to tím, že jsem se potřeboval zbavit jednoho přebytečného lístku, a tak jsem se předem domlouval s nějakou slečnou z Brna, že ho ode mě vezme. To se zpětně ukázalo jako krok správným směrem, protože po tom, co ti šupáci přihodili druhý koncert, se reálná hodnota přebytečných lístků ukázala ekvivalentní ceně papíru, na kterém byly vytištěny (btw bodejť by nepřidávali koncerty, když pokračujou až 1. listopadu. Bejt kapelou, tak si s tour managerem vážně promluvím: „ty vole a co budem asi tři tejdny dělat v tý čečně?“). Před Lucernou to v půl osmé vypadalo jak po měnový reformě, kdy se každej snažil zbavit něčeho, co ještě včera mělo mnohonásobně vyšší hodnotu, ale dneska je to dobré tak na podpal. A to si pište, že z lístků, co se prodávaly před vstupem, byste udělali slušnou hranici. Nicméně se mi ho podařilo úspěšně zbavit. Stálo mě to jenom tři stovky a že jsem přišel pozdě na Yuck. Zvláště to druhé nepovažuji za žádnou tragédii.

Yuck jsem za svůj život viděl už poněkolikáté, aniž bych na ně byť jedinkrát směřoval, aspirují tak na titul „vac da hawk světových pódií“.

protože některé lidi v Praze na koncertě prostě nepotkáte

Dovolím si teď citovat sám sebe z reportu o Modest Mouse z před tří let.

„Večírek zahájili Yuck. Jestli vám tohle jméno nic neříká, není se čeho bát, protože do dvou let zaručeně bude. Věc s Yuck se má tak, že mají evidentně velice dobré vztahy s All Tomorrow Parties Promotions a tito je často používají jako předskokany pro nejrůznější hvězdy a hvězdičky chráněné pod jejich křídly. Co se hudebního projevu týče, jedná se o příjemnou kytarovou muziku inspirovanou takovými ikonami jako jsou Sonic Youth nebo Pixies, což jim v dnešní době, kdy každá nová vlna populární muziky je opisem nějaké starší vlny populární muziky (a to ještě vtom lepším případě), dává docela slušný potenciál úspěchu. Day Dream Nation od Sonic Youth vyšla v roce 1988, Doolitle od Pixies v roce 1989, jestliže se generace obmění během 25 let, nemusíte být zas tak pevní v číslech, abyste spočítali, že tihle mladíci a slečna se nacházejí na správném místě ve správný čas.”

AHA! Ono se jim to trochu zkomplikovalo tím, že od nich, tuším vloni, odešel frontman, a teď bude vydávat sólovku. Nabrali sice někoho jiného, ale tak nějak ta kapela ztratila tvář, protože se tam o mikrofon perou tři lidi. Ta jejich deska se mi docela líbila, sice nic, kvůli čemu bych si rval rodidla, ale neuráželo mě to. Co mě uráželo, bylo, že když se asi největšího hitu kapely – The Wall zhostila ta Asiatka, co hraje na basu, tak to rvalo uši. Sice logická volba předkapely, ale myslím, že všichni víme, kdo v té době byli čtyři nejsmutnější kluci na celém světě. Minutu ticha za členy Vypsané Fixy, která už podruhé nedostala šanci být předskokanem Pixies.

Takže Yuck si odfidlali svých 35 minut slávy, aniž by to kohokoli výrazněji zasáhlo, a já se mohl v klidu připravit na tlusťocha. Dostal jsem při výletu za pivem šanci si prohlídnout Lucernu, páč jsem tam byl poprvé a naposledy snad při prodloužený v tanečních (bratru 1999?!), a moc se tam toho nezměnilo.

chlebíček?

Musím říct, že mám celý ten koncert zahalený v takovém mlžném oparu. Svoji roli v tom jistě hraje těch pár piv, která jsem do sebe nalámal, a i to, že jsem necítil žádné větší vzrušení z toho, že kapelu uvidím – nevím, přišlo mi to celé jako ze sna, ale tím nemyslím, že bych to považoval za nějaké naplnění životního snu. Spíš směs apatie, jakési nereálnosti a rozmazaných barev.

Stoupli jsme si na schody přímo proti pódiu, což byla blbost, ale rodina mi nedala moc na vybranou. Za následek to mělo, že se přes nás celej koncert valila jedna vlna blbečků za druhou. Jistě, v tenhle moment bych do blbečků mohl nadávat spíš sobě, ale takovej já nejsem, naopak viním za svojí blbost všechny okolo. Apropolo publikum, ty vole pod třicet jste v davu zářili, ostatně jsem měl dojem, že mladší ročníky, co posluchají Pixies, si myslí, že jsou vlastně retro a hrozně cool, většinou jste je poznali podle zimní čepice („aha, takže ty máš čepici, chápu, aha, je tu asi 40 °C, aha, jasný, ale vypadá to fajn, chápu, aha, aha“). Mám takovou charakterovou vadu. Idealizuju si lidi co neznám, ale mám z nějakého důvodu rád. Čili když Pixies nastoupili, jenom jsem tak Blackovi mávnul, jako že „nazdar kámo, long time no see,“ a byl si celkem jistej, že on na mě mávnul taky. Stáli jsme přes celou Lucernu, a tak jsem toho, navíc se svejma genetickejma dispozicema, moc neviděl. Jenom mě rozesmálo, že se v tom nasvícení původní trojici hrozně leskly pleše. Neřekli ani slovo, a po hlavě do Gouche Away a pak hned Bone Machine. Být to před deseti lety, asi už lezu po stropě a plivu oheň. Ale mně je 31, před deseti lety jsem je viděl a krom toho, mě tyhle dvě písničky nikdy moc netankovaly. Uvědomil jsem si, že už nikdy se mi nebude chtít do kotlů a rvát se s ostatníma lidma o zbytky kyslíku v potu cizích těl. Jsem pohodlnej, houpu se v bocích a přemýšlím nad góly Tomáše Hertla.

Když hned zařadili Another Toe in the Ocean, bylo hezké, jak nenásilně v konfrontaci s původními skladbami vyzněla, což se dá nakonec říct o všem novém, co zahráli, což je fajn. Je fascinující sledovat, jak Black hraje na kytaru, jako by strouhal zelí (pomalu) a přesto to kapela do lidí hrne dost zostra. Co se týče Kim Shattuck, bez vizuálů na jedničku, ale na můj vkus se moc hýbala. Pixies jsou kapela nulového pálení kalorií na pódiu, to je část jejich kouzla. Chtěl bych vidět, jak se na ni Black obrátí a řekne: „hele klidni to.“ Santiagovi to říkat nemusel, ten se celej set nehnul ze svojí značky. Hodnej kluk. Napadlo mě v ten moment, že když už Deal musela odejít, je škoda, že místo ní nevzali chlapa, byla by to zajímavá změna.

Potom už kapela navázala průřezem celou svojí kariérou s důrazem na aktuální nahrávku (he, hehe). Bezr na iDNES psal, že žádný koncert na současné šňůře nevypadá jako druhý, já mám naopak pocit, že podle setlistů kapela točí pořád dokolečka to samé, akorát prohazuje pořadí, a to jenom občas. Ale ono to je jedno, já jsem je měl v plánu vidět jenom jednou a je mi vlastně šumák, co zahrajou, myslím, že jejich diskografie je dost vyrovnaná. Set mi přišel hrozně dlouhý, hráli 30 skladeb a já jsem úplně ztratil pojem o čase. Tím nemluvím o nějaké euforii nebo nábožném vytržení, spíš ta apatie v kombinaci se syndromem „všechno jsem viděl a zažil“. Když tak koukám na setlist, věcí co nejsou na klasických čtyřech deskách, byla skoro třetina, což je hodně, ale jestli to kapelu baví, budiž. Fanouška to nezabije, protože pak prostě přijde něco, co jste chtěli vidět. Atmosféra mi přišla mizerná, ať co se týče reakce publika, nebo netečnost kapely, ale možná sem to byl jen já, možná to bylo místo, kde jsme stáli. Lidi sice občas zpívali, ale Lucerna se spadnout nechystala. Nemá asi smysl tu vyjmenovávat, co všechno zaznělo. Řekněme, že zahráli všechno, co byste chtěli slyšet – Monkey Gone To Heaven, Ed Is Dead, I've Been Tired.

Přídavek nebyl majestátní, ale čtyři skladby a nakonec Where Is My Mind bylo hezké. Lidi zaplácali, oni snad ani nepoděkovali, a bylo po všem. Ono to tak možná nezní, ale já jsem hrozně rád, že jsem tam byl. Franka Blacka vážně miluju, asi žádnej hudebník mi v mých očích není tak blízko, a když na konci mával na rozloučenou (aha, takže se asi loučili), věděl jsem, že mává jenom mně a kouká se jenom na mě, a že rty beze slov říká „tak zas za deset let, Pájo“. A já říkal: „tak jo – a zhubnuls, viď? Sluší ti to.“

P.S.: původně jsem sem nechtěl dávat žádný posraný video Pixies, ale nevěděl jsem, že tohle je cover, tak teda jo.

P.P.S: dneska sem při běhání poslouchal Dirty Pictures, protožej sem si na ně zase po dlouhý době vzpomněl, a tuhle kapelu by měl znát každej ty vole – legendy.

je to na ulož to

10.10.2013

Po dni odpočinku jsem pravý kotník uznal schopným služby a poslal ho zpátky do boje. Taky jsem ho rediagnostikoval ze zlomené zánártní kůstky (tu jsem si pro ten účel sám vymyslel a pojmenoval) jsem seznal, že mě prostě tlačí bota. Nové si koupím až tyhle roztrhám, takže bych všem zůčastněným doporučil, aby si na sebe raději zvykli...a tím myslím jak botu tak nohu. Ostatně to je jenom tlak a čas, jako skoro všechno.

V určitý moment si člověk připustí, že někdy bolest už prostě nezmizí. Osobně se domnívám, že jsou dvě cesty jak z toho, buď se na všechno vykašlat a snažit se existovat tak, aby se to minimalizovalo, nebo prostě akceptovat, že to bez ní už nepůjde. Já jsem se rozhodl pro tu druhou cestu, teda, né že bych byl takový hrdina, ale protože tu první sem praktikoval dost dlouho na to, abych zjistil, že se toho beztak nezbavím, tak co.

Proto je prvních asi 500 metrů vždycky očistec. Musím u toho vypadat jako Quasimodo zasažený Tasserem. Sám bych se té představě zasmál, ale mám většinou moc práce s hopkáním na pravačce.

Slušelo by se vyběhnout s novými Pearl Jam, ale dal jsem jim šanci dva dni zpátky a upřímně jsem si tím nechtěl kazit ranní běh. Ale asi se k nim dostanu, protože jsem zjistil, že mě ta deska neirituje tak mocně, jak jsem se domníval.

Dneska jsem se rozhodl dát šanci Supersuckers, jelikož jsem si přes Spaghettiho našel jejich nejpopulárnější album (Motherfuckers Be Trippin' podle last.fm) a přišlo mi to jako dobrý nápad. A pořád přijde, sice je to takový buranský punk rock - contry je na tom tak to, že nosej stetsony, ale budiž. O intelektuální náročnosti asi nejlépe napoví text největšího hitu, Pretty Fucked Up („and I used to be strong, I used to be tough, and she used to be pretty, but now she's just pretty fucked up“ - well hell), ale když se člověk vykašle na to, že kluci po nocích nečtou Sartra (ostatně, kdy já sem četl naposledy Sartra? Tak na střední a to jenom proto, že sem si myslel, že na to sbalím nějakou holku. Mimochodem nesbalil, samo), může si užít to nejlepší z žánru. Ukažme si to na příkladu.

Asi není třeba nějak rozpatlávat, že to člověka žene dopředu. Nicméně se mi s tím neběželo moc dobře, zjišťuju, že neexistuje přímá úměra mezi rychlostí desky a výkonností. Ono to taky těžko vybalancovat, kdybych byl třeba schopen zaběhnout kilák za 4 minuty, třeba by to pro mě bylo ideální, ale takhle mě to trošku iritovalo. Spíš je to dobrá deska do města.

Čili na vyhlídce jsem to raději vypnul.

 (na vyhlídce dneska byla...vyhlídka)

A protože jsem debil tak to prohodil za něco podobně energického.

Cage the Elephant jsem objevil někdy loni a bylo to pro mě takové guilty pleasure, protože když jsem se o tom někomu zmínil, tak obvyklá reakce byla „such a horrible band“, na což se většinou reagovalo - „sure, sure, such a piece of shit“ (vypnout, vypnout, VYPNOUT). Řekněte mi, že to je blbost a já to podepíšu, ale první desku si ještě dneska pustím docela rád, druhou jsem slyšel asi dvakrát, třetí teď vydali, ani jsem to nezkoušel. O čem to tedy je:

V mých představách je tohle ideální muzika na běhání, ale bohužel ještě jednou – tady nejsem. Umím si představit jak na to metu, natahuju nohy a každou druhou dobu se ani nedotýkám země. Stejně tak dobře si umím představit, že topím Tomio Okamuru v záchodě, ale to se taky asi nestane. Něběželo se mi dneska moc dobře obecně, musím říct, že mě zaskočilo, jak moc je venku teplo, takže sem se potil jako prase a navíc s teplem lidi vylezou ven. Před týdnem ve stejnou dobu bylo na nule a venku ani noha, dneska sem potkal spoustu běžců, jednu střední školu a hlavně lidi se psem. Dřív mě to tak netrápilo, ale teď mi není příjemné závodit s pitbulem bez vodítka a náhubku, takový majitelé mě vyloženě serou.

Ale zpátky k muzice. Zaklusával jsem si to asi dvě skladby za tím, kde bych chtěl být, ale pakliže netrénujete na půlmaraton, dejte CTE určitě šanci (samozřejmě to nikomu neříkejte). Podle mě je to super deska, je to energický, zábavný a pestrý a kolik takovejch dneska vzniká? Krom toho po nich za 2 roky neštěkne ani pes, tak dejte klukům ještě pár minut slávy (protože Dave Grohl s nima už znova bubnovat nebude).

Zítra si teda asi zkusím ty Pearl Jam, ale obávám se, že když mě u běhání trápí i moje srdcovky, ta nová deska z toho vyleze se sprostejma slovama a to snad nikdo nechceme. Chceme?

Supersuckers - Motherfuckers Be Trippin' 70%

Cage the Elephant - Cage the Elephant 70%

8.10.2013

Dneska jsem se probudil, a byla mlha. Ale teď mluvíme o skutečným božím soudu, žádnej Sherlock Holmes. Podiváte se z okna a vidíte tak to okno. Bylo to naprosto boží, samo. Vyrazil jsem, co nejrychleji to šlo, abych si jí užil hodně. Nakonec se ukázalo, že nebylo kam spěchat, mlha se držela celý výlet, což je ostatně poznat na tradiční fotce na vyhlídce.

Pro začátek jsem se rozhodl to zkusit s Eddiem Spaghettim. Ani ne tak proto, že to je to nejdementnější jméno pro zpěváka/projekt, které vás z fleku napadne (Hootie and the Blowfish vás nenapadne z fleku, něco takovýho si musíte vygooglit), ale hlavně si to pár týdnů zpátky pouštěl tchán, a mě to zaujalo (yap, můj tchán totiž sjíždí exystence a newalbumreleases, tak cool my tady jsme, co dělá ten tvůj). Taky sem zjistil, že je to zpěvák a basák Supersuckers, což sou sice banda buranů, ale zřejmě to bude moje příští oblíbená banda buranů – obávám se, že si u nich budu muset zkusit zaběhat, protože ve vzduchu cítím nový rekordy (a bolest). Nicméně zpátky k Eddiemu – ta deska se jmenuje Value of Nothing, a je to zábavnější, než byste podle toho debilního sexistickýho obalu čekali. Asi by se tomu dalo říkat alternativní country, ale to nikoli proto, že by se to od toho od toho normálního tak zásadně lišilo, ale Eddie málo zpívá o koních a lásce (zpívá se dneska ještě v country o koních? O lásce? O lásce ke koním? O sodomii?). Já vám to ukážu.

Nejen, že je to zábavná nahrávka (ony ty skladby mají skutečně hitový potenciál), navíc to pěkně sype a požene vás to hezky dopředu. Najdou se tam teda výjimky, ok, asi půlka se toho nedá moc poslouchat, ale je to krátký a uteče to rychle. Snad kromě One Man Job, ta má prej 2:52, ale budete to cejtit jak 15 minut. Takže abych to řekl narovinu, když si pustíte prvních šest tracků, nastavíte to na náhodnej výběr a budete mít štěstí, vystačí vám to až na vyhlídku.

Z vyhlídky jsem toho dneska moc neviděl, zřejmě proto, že byla fakt mlha. Vlastně sem vůbec netušil co fotím, ale myslím, že to bylo krásný...za mlhou.

Jako obvykle jsem se na delší část běhu rozhodl vsadit na nějakou osvědčenou klasiku, a protože se mi to řadí podle abecedy, padlo to na Black Rebel Motorcycle Club. A když říkám „osvědčenou“ a „klasiku“, rozhodně bych neriskoval nic po roce 2007. Baby 81 měla posloužit svému účelu.

A taky sloužila, protože se mi dneska běželo fakt krásně, bylo teplo, vlhkej vzduch, takže sem se vyhnul i tradičnímu dávení na třetím kilometru (ale jen tak...platonicky), prostě paráda. Took Out a Loan, Berlin – a pak mě technika bodla do zad.

Telefon se mi z ničeho nic restartoval, a já si u toho už mohl tak maximálně pískat, což je málo, jestli mi rozumíte, protože mi ještě pořád zbývalo asi půlka do mýho imaginárního 6 km cíle. To že nemůžu nic poslouchat, bylo blbý, ale to, že si běh nemůžu zaznamenat a pak doma nad sklenkou brandy vzpomínat na dosažené úspěchy, byla tragédie. Takže sem to za chůze seštěloval a nakonec rozchodil, ale pořád přemýšlel, kdy se to zas vypne, a rozhodil jsem si rytmus a dech a všechno a hlavně jsem byl pekelně nasranej. A to, že jsem o tom mohl napsat HTC, byla jenom malá záplata (to si pište, že sem jim to vytmavil, vsadim se, že kolem toho reportu celej den pobíhá banda Indů a ujišťujou se, že se něco takového už NIKDY nebude opakovat). Už jen takovou třešničkou na dortu bylo, že se mi začalo chtít hrozně kadit, a i když si možná myslíte, že to v druhém desetiletí třetího tisíciletí bude jenom drobná komplikace, ujišťuji vás, že co se pohybu střev týče, jsme s výzkumem sále v plenkách. Resp. Kdyby aspoň tak. Takže jsem sice těch 6 kilometrů s BRMC doběhl, ale asi bych je to neměl moc hodnotit, protože zpětně mám na tu nahrávku v mysli jenom vztek, protože to posrali v HTC a protože jsem poslední kilometr už spíše šel, nechtě vystavovat moje zažívací ústrojí ne nezbytným rázům. Ono je totiž jedno, co máte za tenisky, proč si přemácháváte svoje termo tepláky v devět ráno prostě uspokojivě nevysvětlíte. Nicméně kolem a kolem to byl úspěch. Dohromady přes šest kilometrů a neposral jsem se, já nevím jak vy, ale tohle je pro mě dobrý běh.

Eddie Spaghetti – The Value of Nothing 60%

Black Rebel Motorcycle Club – Baby 81 70% (přičtěte si 10% pokud si považujete svou lidskou důstojnosti)

7.10.2013

Mohl bych to sice vzít retrospektivně, protože pár kilometrů už jsem naběhal, ale vzhledem k tomu, že to hodlám dělat kontinuálně, tak jenom zmíním highlighty posledního týdne. Na Le Noise od Neila Younga běhat určitě nezkoušejte – deska je to hezká, ale ne na běhání. You're a Woman, I'm a Machine od Death from Above 1979 je pak více než motivační soundtrack asistovaná sebevražda.

Odbočka: K běhání používám aplikaci http://runkeeper.com, je jich spousta (hezký průvodce je např. tady: http://thenextweb.com/apps/2013/08/08/born-to-run/, i když tam chybí jedna, na kterou mě upozornil známý na twitteru, ta vypadá zábavně, bohužel neexistuje pro android:

RK je asi nejrozšířenější aplikace pro GPS tracking, pro mě naprosto postačující – řekne vám kde jste běželi, jak dlouho vám to trvalo a kolik toho bylo. Mám rád statistiky a líbí se mi, jak je RK časosběrný, proto jsem ještě dneska, po týdnu, schopen říct, kdy jsem poslouchal tu desku od DFA1979, protože jsem u toho málem chcípnul.

Snažil jsem se teď dva dni nezatěžovat kotník, protože se zdá, že si s mými novými zájmy evidentně nepotykal (zato se skamarádili s Dolgit krémem). Abych ho moc netrápil, když už se nespravil úplně, začal jsem dneska s Bonnie Princem Billym - Now Here’s My Plan EP. EPčka obecně nemám moc rád, stejně jako singly, jsou moc krátký, a když chcete v mp3 playeru poslouchat delší časový úsek, musíte to skládat do playlistů nebo točit pořád do kola, na což se můžu vysrat, jestli mi rozumíte. Nicméně jsem teď pro tenhle formát našel docela slušný užitek, jelikož si vždy na vyhlídce fotím Prahu, protože Praha je krásná

a já ji mám rád, tak si po cca 1800 metrech můžu vyměnit desku, když mě nebaví (jo...a počkat až mě doběhne dech, páč ten obecně vyklusává někde 500 metrů za mým tělem).

BPB mě nikdy moc nebavil, bůh ví, že jsem mu dával šanci párkrát, ale je to na mě asi moc sofistikované. Pamatuju si, že jsem kdysá dělal pohovor do HMV na Piccadilly Circus a v rámci toho jsme zabředli do diskuse o tom, jak mam rád, ty vole, alternativní country (já si tenkrát opravdu myslel, že mám hudební přehled, jenom proto, že sem věděl kdo to je David E. Edwards – zrovna tenhle týden jsem se o tom bavil s jedním známým – tohle ja zajímavý fenomén, čím méně toho člověk skutečně zná, tím privilegovanější se cítí ostatním o svých znalostech kázat – k smíchu. Jo, nevzali mě), a že týpek s kterým sem mluvil má rád BPB, tak sem na něj koukal proč mi to říká, když se bavíme o umění. Nicméně teď mi moje milá pouštěla novou verzi I See A Darkness. Původně to nahrál už v roce 1999, pak si to vzal do parády Johnny Cash, takže se z toho najednou stal testament - nevím, mě obě ty verze přišly jako blbost. Nicméně ta nová verze je skvělá a navíc má parádní video.

Bohužel je to to jediné co mě z toho EPčka zaujalo – blbě se u toho drží rytmus běhu a vůbec, je to nuda, musel sem to na vyhlídce vypnout a přesedlat na něco u čeho se mi nechtělo si lehnout a stát se trávou.

Narval jsem si včera telefon spoustou muziky, ale převážně jsem mířil na věci co znám a mám rád – žádné experimenty, chci si u běhání taky trochu zazpívat, no ni? A tak jsem šáhnul po Bossovi. A ne, nebyla to Born to Run, ale Wrecking Ball. Tohle sousloví tedy internetu tak trochu ukradla Miley Cyrus, ale já bych se zdráhal u Springsteena cokoliv olizovat. Tuhle desku jsem si v průběhu letošního roku hrozně zamiloval, nejsem žádný velký fanda, a spousta jeho věcí ze sedmdesátých a osmdesátých let mě až zoufale nebaví (a nemůžu vystát zvuk těch desek), nicméně ta poslední je prostě boží. Samozřejmě jsem to s ní přepálil a u We Take Care of Our Own a Easy Money jsem si kilák švihnul za 4:36, což je daleko mimo moje současné možnosti, ale to si uvědomíte až v momentu, kdy vám to dá tělo dost razantně najevo. Ale tohle vůle vs. bolest je něco co mě na běhání baví. Musel jsem si trochu domluvit, ale rozhodně ne zastavit, bohužel jsem musel trochu domlouvat i playlistu, protože jsem v nasazeném tempu nechtěl polevovat, nicméně za Death to My Hometown a Wrecking Ball můžu dát ruku do ohně, dostanou vás do pohody a skoro zapomenete na mžitky před očima. You've Got It je zas parádní na vyklusání a upřímně, dál sem se na té desce stejně nikdy nedostal, neměl jsem to zapotřebí.

Dneska to šlo snadno, je teplý říjen, dýchá se krásně běhá se super. Už když tohle píšu, těším se až se zítra ráno vytáhnu ven a vyzkouším, jestli mě noha pustí za šestý kilometr, bude to napínavé (pozor! Dvojsmysl!)

Bonnie Princem Billym - Now Here’s My Plan EP 40%

Bruce Springsteen – Wrecking Ball 80%

První

Hudbu jsem si vždycky nejvíc užíval na cestě. Jsem bohužel čítankový příklad jedince, který dokáže vždy dělat jednu a jenom tu jednu věc v daný okamžik, někdy mě překvapuje, že dokážu dýchat a tlouct srdcem ve stejný moment. Kdyby to matka příroda nechala na mém mozku, zřejmě bych se na tomto světě neohřál déle než 30 vteřin. A to byste mě měli slyšet hrát na bicí.

Doma hudbu moc neposlouchám, někdy mě to vyloženě ruší a nedokážu při poslechu ani věšet prádlo. A ostatně mám často rád ticho.

Venku to mnou většinu času jen tak proplouvá, pustím si desku, na kterou mám sice chuť, ale beztak ji používám jenom jako hudební podkreslení myšlenek. Kdybych se na cestě začal soustředit na to, co poslouchám, musel bych ignorovat všechny ty hlasy v mojí hlavě, a to by mi bylo líto. Nicméně, občas se to stane, moje myšlenky se mimoděk protnou s atmosférou nahrávky, a ty momenty se mi zaryjí do paměti jako TA chvíle, kdy jsem rád, že nade mnou moje srdce ještě nezlomilo hůl.

Proč tohle celé píšu. Nedávno jsem začal běhat, nevedou mě k tomu žádné bohulibé myšlenky. Neběžím za vodu pro africké sirotky ani pro lepší svět, jsem v mých očích prostě tlustý jako prase. Chápu, že spousta lidí si s mými 68 kilogramy musí ťukat na čelo, nicméně míra mého narcismu mě dohnala až sem. Není to jen to, už třetím rokem bojuji s bolestí zad, není to nic moc a chápu, že lidi kolem mě už musí být z toho věčného: „jak se máš?“, „áááále bolí mě záda bla bla“ unavení. Nikomu tohle stěžování si nic nedá a mně nepomůže, ale nezmínit to vyžaduje víc sebekontroly než jsem schopen nabídnout, je těžké nemyslet na pocit, který vás provází celý den - zkrátka to je na piču.

Dlouho jsem to odkládal, ale nakonec jsem se rozhodl obrazit rodinného lékaře přes poruchy páteře a kloubů. Samozřejmě to dopadlo tak, jak mi vysvětlil kamarád dlouho před tím, než jsem se rozhoupal: „udělají ti rentgen a nic nenajdou“, „no tak mě pak pošlou na sono, aby zjistili, co s tim je, když to neuvidí na rentgenu, přece si nevymejšlim“, „o tom si můžeš tak nechat zdát, napíšou ti tři hodiny rehabilitací a poradí, že se máš snažit sedět rovně“. Byl tam, věděl, o čem mluvil, takže jsem dostal tři hodiny rehabilitaci, lízátko a podezíravý pohled od cesty.

Rehabilitaci se snažím brát vážně, i když nevěřím, že by mi mohla příliš pomoci. Někdy to byl tedy oříšek, brát to bez úsměvu, protože jsem za poslední měsíce nabral víc kilo, než na kolik je dimenzováno moje spodní prádlo, a tak se občas stalo, že mi při ukázce cviků a protahování prostě povolilo. V návaznosti na to jsem se při odchodu zeptal svého terapeuta, jestli je dobrý nápad začít běhat, jestli by to třeba nemohlo být kontraproduktivní – jenom se na mě pousmál a pohledem znalce mi vysvětlil, že pro člověka s mojí tělesnou stavbou je jakákoli tělesná aktivita požehnáním. Noted.

Rozhodnutí samo o sobě bylo učiněno. Na reklamě, kterou vidím z okna, říkají, že začít je 50% úspěchu. Myslím, že podobně se na to koukal Adolf Hitler.

Člověk by samozřejmě mohl jen tak nasadit tenisky a jít (běžet), kéž by můj život byl tak jednoduchý. Samozřejmě je nejdříve třeba se připravit. Co že jsem to potřeboval? Proč jsem svoje velké poprvé odkládal přes měsíc, přesto, že mám Letenské sady 5 minut od dveří volnou chůzí? Nebyly to žádné Nike tenisky, ani termální prádlo na kontrolu tělesné teploty (tyto už mám připravené měsíce). Byl to malý kousek plastu a suchého zipu, kterým bych byl schopen si na paži připevnit svůj telefon, který mi následně umožní měřit uběhnutou vzdálenost a čas, protože bez měřitelných výsledků je běhání jenom udýchaná legrační chůze.

Jenže koho by bavilo při běhání poslouchat jenom svůj čím dál hlasitější dech? Dalším důvodem, proč čekat měsíc, než si člověk bude moci poskočit, je, že u toho můžete poslouchat muziku. A tím se konečně obloukem vracíme na začátek.

Jestliže dříve jsem ony momenty, kdy se moje myšlenky protnou s poslouchanou skladbou, musel vyhlížet a jen doufat, že mi nálada dovolí, při běhání se tak děje na denní bázi. Jistě můžete namítnout, že tomu je tak jenom proto, že s mojí fyzičkou se po prvních dvou minutách běhu přibližuji mimotělní zkušenosti, a já nemohu říci, že jste daleko od pravdy, ale je v tom něco víc. Fyzické vypětí věci zintenzivňuje – vzduch vás řeže do nosu, barvy jsou rozmazané, protože je vidíte skrz slzy, bolest v kotníku odejde až v momentu, kdy vám v těle začne OPRAVDU proudit krev, a zvuky? Ach ano, zvuky – nikdy jste neslyšeli svojí oblíbenou skladbu, pokud jste ji neslyšeli po třetím kilometru.

Často mě trápí, že nedokážu vypnout. Mozek mi zpracovává podněty, aniž bych se o to prosil, a život mi to snazším nedělá. Přemýšlím nad úplnými nesmysly, trápí mě banality, jsem k ničemu. Při běhání to jde všechno stranou, je to mechanický pohyb a každá jedna myšlenka směřuje jenom k dalšímu kroku, naučilo mě to cítit se šťastným v nevědomí, není nic než další krok a za ním ještě kilometr, sto metrů a cíl nekonečného tréninku. Nevím k čemu, ale to není důležité, důležité je udělat ještě těch pár kroků, protože pro někoho, jako jsem já, je strašně důležité dotáhnout aspoň něco do konce. Řeknete si, že uběhnete 5 kilometrů, a uběhnete 5 kilometrů, ne 4,5, ne 4,9, ale 5, protože tohle dokončíte, protože na tohle máte.

Nejsem teď v úplně nejpohodovějším rozpoložení, po tom, co jsem se vrátil z Anglie, pořád zkoumám, co se životem, a otázka „co vlastně můžu dělat“ mi v hlavě rezonuje tak často, jako co si dám dalšího k jídlu. Nejsem moc dobrý v lidech a kontaktech, a tak sháním práci, jak se dá. Odpovídám na hloupé inzeráty, a nakonec dělám hloupé práce, z kterých musím odejít, protože si na tu základní otázku „co chci vlastně dělat“ nedokážu odpovědět. Resp. dokážu si říct, že mě baví dělat muziku a psát o ní, ale umím to aspoň trochu? A i kdyby to nakrásně někoho zajímalo, co z toho – potřebuju platit nájem.

Běhání mi přináší únik před sebou samým a myšlenkami, které nikam nevedou, a tak jsem se to rozhodl rozšířit na další bitevní pole, kde jsem si aspoň trochu jistý v kramflecích, začnu psát o deskách, které při tom poslouchám, protože je slyším jinak, a budu rád, když mi někdo doporučí nějakou muziku na běhání, protože si čím dál víc uvědomuju, že dobrá rada je nad zlato... a trvalo mi to jenom 31 let.