11.10.2013 - Pixies

Že je koncept recenzování desek za běhu nesmysl, jsem si uvědomil už při druhém postu. Když vám totiž přijde to, co píšete, jako blbost, ani se nemusíte ptát, jak to přijde někomu, kdo to čte. To nebude za tři body.

Dneska napíšu report. S reporty mám svoje zkušenosti, a protože to píšu sem, budu se moct vyhnout natahovacím kecům a vůbec těm klišé pindům co sem tam vždycky rval (hledej pod značkou: „kapela zahrála průřez celou svojí kariérou s důrazem na aktuální nahrávku“).

Nejdřív ke genezi toho příběhu. Pixies jsou moje srdcovka, sice si dneska už raději pustím nějakou Blackovu (mně je vole u prdele, že si teď říká Black Francis, pro mě to bude už navždycky Frank Black) sólovku, ale stejně si těch skoro 20 let (je to vůbec možný?) s nima už neodpářu. Takže když vám taková kapela přijede do města, neptáte se, co pro vás může udělat, ale co vy můžete udělat pro ni. Tohle zmiňuji, protože ve stejný den hrály v Praze The Dillinger Escape Plan, a ty jsem chtěl vidět taky, ale volba padla na Pixies, protože mám Blacka prostě lidsky rád (nevím o něm vůbec nic, samo).

Začalo to tím, že jsem se potřeboval zbavit jednoho přebytečného lístku, a tak jsem se předem domlouval s nějakou slečnou z Brna, že ho ode mě vezme. To se zpětně ukázalo jako krok správným směrem, protože po tom, co ti šupáci přihodili druhý koncert, se reálná hodnota přebytečných lístků ukázala ekvivalentní ceně papíru, na kterém byly vytištěny (btw bodejť by nepřidávali koncerty, když pokračujou až 1. listopadu. Bejt kapelou, tak si s tour managerem vážně promluvím: „ty vole a co budem asi tři tejdny dělat v tý čečně?“). Před Lucernou to v půl osmé vypadalo jak po měnový reformě, kdy se každej snažil zbavit něčeho, co ještě včera mělo mnohonásobně vyšší hodnotu, ale dneska je to dobré tak na podpal. A to si pište, že z lístků, co se prodávaly před vstupem, byste udělali slušnou hranici. Nicméně se mi ho podařilo úspěšně zbavit. Stálo mě to jenom tři stovky a že jsem přišel pozdě na Yuck. Zvláště to druhé nepovažuji za žádnou tragédii.

Yuck jsem za svůj život viděl už poněkolikáté, aniž bych na ně byť jedinkrát směřoval, aspirují tak na titul „vac da hawk světových pódií“.

protože některé lidi v Praze na koncertě prostě nepotkáte

Dovolím si teď citovat sám sebe z reportu o Modest Mouse z před tří let.

„Večírek zahájili Yuck. Jestli vám tohle jméno nic neříká, není se čeho bát, protože do dvou let zaručeně bude. Věc s Yuck se má tak, že mají evidentně velice dobré vztahy s All Tomorrow Parties Promotions a tito je často používají jako předskokany pro nejrůznější hvězdy a hvězdičky chráněné pod jejich křídly. Co se hudebního projevu týče, jedná se o příjemnou kytarovou muziku inspirovanou takovými ikonami jako jsou Sonic Youth nebo Pixies, což jim v dnešní době, kdy každá nová vlna populární muziky je opisem nějaké starší vlny populární muziky (a to ještě vtom lepším případě), dává docela slušný potenciál úspěchu. Day Dream Nation od Sonic Youth vyšla v roce 1988, Doolitle od Pixies v roce 1989, jestliže se generace obmění během 25 let, nemusíte být zas tak pevní v číslech, abyste spočítali, že tihle mladíci a slečna se nacházejí na správném místě ve správný čas.”

AHA! Ono se jim to trochu zkomplikovalo tím, že od nich, tuším vloni, odešel frontman, a teď bude vydávat sólovku. Nabrali sice někoho jiného, ale tak nějak ta kapela ztratila tvář, protože se tam o mikrofon perou tři lidi. Ta jejich deska se mi docela líbila, sice nic, kvůli čemu bych si rval rodidla, ale neuráželo mě to. Co mě uráželo, bylo, že když se asi největšího hitu kapely – The Wall zhostila ta Asiatka, co hraje na basu, tak to rvalo uši. Sice logická volba předkapely, ale myslím, že všichni víme, kdo v té době byli čtyři nejsmutnější kluci na celém světě. Minutu ticha za členy Vypsané Fixy, která už podruhé nedostala šanci být předskokanem Pixies.

Takže Yuck si odfidlali svých 35 minut slávy, aniž by to kohokoli výrazněji zasáhlo, a já se mohl v klidu připravit na tlusťocha. Dostal jsem při výletu za pivem šanci si prohlídnout Lucernu, páč jsem tam byl poprvé a naposledy snad při prodloužený v tanečních (bratru 1999?!), a moc se tam toho nezměnilo.

chlebíček?

Musím říct, že mám celý ten koncert zahalený v takovém mlžném oparu. Svoji roli v tom jistě hraje těch pár piv, která jsem do sebe nalámal, a i to, že jsem necítil žádné větší vzrušení z toho, že kapelu uvidím – nevím, přišlo mi to celé jako ze sna, ale tím nemyslím, že bych to považoval za nějaké naplnění životního snu. Spíš směs apatie, jakési nereálnosti a rozmazaných barev.

Stoupli jsme si na schody přímo proti pódiu, což byla blbost, ale rodina mi nedala moc na vybranou. Za následek to mělo, že se přes nás celej koncert valila jedna vlna blbečků za druhou. Jistě, v tenhle moment bych do blbečků mohl nadávat spíš sobě, ale takovej já nejsem, naopak viním za svojí blbost všechny okolo. Apropolo publikum, ty vole pod třicet jste v davu zářili, ostatně jsem měl dojem, že mladší ročníky, co posluchají Pixies, si myslí, že jsou vlastně retro a hrozně cool, většinou jste je poznali podle zimní čepice („aha, takže ty máš čepici, chápu, aha, je tu asi 40 °C, aha, jasný, ale vypadá to fajn, chápu, aha, aha“). Mám takovou charakterovou vadu. Idealizuju si lidi co neznám, ale mám z nějakého důvodu rád. Čili když Pixies nastoupili, jenom jsem tak Blackovi mávnul, jako že „nazdar kámo, long time no see,“ a byl si celkem jistej, že on na mě mávnul taky. Stáli jsme přes celou Lucernu, a tak jsem toho, navíc se svejma genetickejma dispozicema, moc neviděl. Jenom mě rozesmálo, že se v tom nasvícení původní trojici hrozně leskly pleše. Neřekli ani slovo, a po hlavě do Gouche Away a pak hned Bone Machine. Být to před deseti lety, asi už lezu po stropě a plivu oheň. Ale mně je 31, před deseti lety jsem je viděl a krom toho, mě tyhle dvě písničky nikdy moc netankovaly. Uvědomil jsem si, že už nikdy se mi nebude chtít do kotlů a rvát se s ostatníma lidma o zbytky kyslíku v potu cizích těl. Jsem pohodlnej, houpu se v bocích a přemýšlím nad góly Tomáše Hertla.

Když hned zařadili Another Toe in the Ocean, bylo hezké, jak nenásilně v konfrontaci s původními skladbami vyzněla, což se dá nakonec říct o všem novém, co zahráli, což je fajn. Je fascinující sledovat, jak Black hraje na kytaru, jako by strouhal zelí (pomalu) a přesto to kapela do lidí hrne dost zostra. Co se týče Kim Shattuck, bez vizuálů na jedničku, ale na můj vkus se moc hýbala. Pixies jsou kapela nulového pálení kalorií na pódiu, to je část jejich kouzla. Chtěl bych vidět, jak se na ni Black obrátí a řekne: „hele klidni to.“ Santiagovi to říkat nemusel, ten se celej set nehnul ze svojí značky. Hodnej kluk. Napadlo mě v ten moment, že když už Deal musela odejít, je škoda, že místo ní nevzali chlapa, byla by to zajímavá změna.

Potom už kapela navázala průřezem celou svojí kariérou s důrazem na aktuální nahrávku (he, hehe). Bezr na iDNES psal, že žádný koncert na současné šňůře nevypadá jako druhý, já mám naopak pocit, že podle setlistů kapela točí pořád dokolečka to samé, akorát prohazuje pořadí, a to jenom občas. Ale ono to je jedno, já jsem je měl v plánu vidět jenom jednou a je mi vlastně šumák, co zahrajou, myslím, že jejich diskografie je dost vyrovnaná. Set mi přišel hrozně dlouhý, hráli 30 skladeb a já jsem úplně ztratil pojem o čase. Tím nemluvím o nějaké euforii nebo nábožném vytržení, spíš ta apatie v kombinaci se syndromem „všechno jsem viděl a zažil“. Když tak koukám na setlist, věcí co nejsou na klasických čtyřech deskách, byla skoro třetina, což je hodně, ale jestli to kapelu baví, budiž. Fanouška to nezabije, protože pak prostě přijde něco, co jste chtěli vidět. Atmosféra mi přišla mizerná, ať co se týče reakce publika, nebo netečnost kapely, ale možná sem to byl jen já, možná to bylo místo, kde jsme stáli. Lidi sice občas zpívali, ale Lucerna se spadnout nechystala. Nemá asi smysl tu vyjmenovávat, co všechno zaznělo. Řekněme, že zahráli všechno, co byste chtěli slyšet – Monkey Gone To Heaven, Ed Is Dead, I've Been Tired.

Přídavek nebyl majestátní, ale čtyři skladby a nakonec Where Is My Mind bylo hezké. Lidi zaplácali, oni snad ani nepoděkovali, a bylo po všem. Ono to tak možná nezní, ale já jsem hrozně rád, že jsem tam byl. Franka Blacka vážně miluju, asi žádnej hudebník mi v mých očích není tak blízko, a když na konci mával na rozloučenou (aha, takže se asi loučili), věděl jsem, že mává jenom mně a kouká se jenom na mě, a že rty beze slov říká „tak zas za deset let, Pájo“. A já říkal: „tak jo – a zhubnuls, viď? Sluší ti to.“

P.S.: původně jsem sem nechtěl dávat žádný posraný video Pixies, ale nevěděl jsem, že tohle je cover, tak teda jo.

P.P.S: dneska sem při běhání poslouchal Dirty Pictures, protožej sem si na ně zase po dlouhý době vzpomněl, a tuhle kapelu by měl znát každej ty vole – legendy.

je to na ulož to