Tohle je čtení
jenom pro fanoušky Pearl Jam, každej další si o mně zákonitě
bude myslet, že sem magor.
Musím říct, že k
Pearl Jam mám posledních pár let zvláštní vztah. Jako bývalý
oddaný fanoušek se cítím zhrzený tím, jak jejich muzika zní v
podstatě už od Yieldu. Tomu už je 15 let, jen aby bylo jasno, jak
dlouho dokážu nad touhle kapelou lámat hůl. Vždycky, když
vydávají novou desku, řikám si: „Kluci, no tak, ještě jednou,
zaberem,“ a pak vždycky, když to vyjde, jsou moje první slova:
„To si ze mě snad děláte prdel, ne?“ Jap, za těch posledních
15 let se mi to stalo už pětkrát. Žádná porota na světě by mě
neodsoudila, kdybych se rozhodl všechny jejich desky spálit a
žádnou novou už si nikdy nepustil. Kdyby to jen bylo takhle
jednoduché. Rád si z nich dělám legraci, protože mám pocit, že
si to z pozice mnohaletého fanouška můžu dovolit, protože o mně
ví každý, že ať jsou mé žerty sebekrutější, myslím je
takříkajíc v dobrém (to platí obecně, zeptejte se jakékoli
minority). Jak to poznáte? Tak, že vždycky, když jsem na vrcholu
svého pičovacího gaussova klobouku (a to bývá vždy po vydání
nové desky), podívám se na nějaké interview s členy kapely a
taju jak máslo. Mám najednou ten pitomý výraz a řikám si: „Ale
tak co, že ta placka stojí za nikoliv, stejnak sou to super
chlapi.“ A ano, vážně si i po těch 22 letech myslím, že jsou
to super chlapi, skoro všichni.
Ale pojďme k meritu
věci. Kluci nám zas po 4 letech vydali desku a zas si k tomu
pozvali svého dvorního producenta Brendana O'Briena. Udělali to už
u poslední Backspacera a všichni z toho padali na zadek, moc jsem
nechápal proč. Na Backspaceru jsem našel dvě skladby, které se
mi fakt líbily (Got Some a Fixer), pár co sem vystál (ehh...nevim,
Johnny Guitar a Gonna See My Friend?!) a pak vatu, která mě ubíjela
svojí zaměnitelností. Nestalo se tak poprvé, s předcházející
selftitled jsem to měl stejně. V takovém rozpoložení jsem od
nové desky nečekal snad ještě méně. V kontinuální řadě
zklamání se poučí i pokusné morče, a já jsem vole lidská
bytost, špičkovej model evoluce, Bentley potravního řetězce, to
by bylo, abych si nedal majzla.
aby bylo jasno o čem tady mluvím
Takže co pro nás
kapela na svojí desáté studiové nahrávce připravila? Znáte ten
pocit, kdy od něčeho nečekáte ale vůbec nic, a přesto, nebo
právě proto, se nakonec ukáže, že je to dechberoucí? Lightning
Bolt ten případ rozhodně není. Když v červenci vydali první
singl Mind Your Manners, mohlo to leckoho zmást. Mělo to názor,
nápad, znělo to jako Dead Kennedys (nelžu slova půl, na PJ
youtube channelu si můžete poslechnout McCreadyho, jak tam
popisuje, že se v té skladbě snažil zachytit hranu onoho San
Franciského punku, no to teda), snažil jsem se to brát celé s
rezervou. Už druhý singl Sirens vše vrátil do původního kursu,
přímo na ledovec. V konečném mixu na desce to zní o něco lépe,
ale když jsem poprvé viděl video k téhle písničce a slyšel v
prvních deseti sekundách to unylé piano, napadlo mě, proč se mi
kapela mého života snaží vyrvat srdce a servírovat mi ho na
vinylu od Bon Jovi.
Po téhle nepříjemné
zkušenosti se přiznám, že jsem si raději vydání Lightning Bolt
ani nikam neznamenal, vyloženě jsem se bál.
V recenzích se
dočtete, jak kapela stárne s grácií, jak se nenechá ovlivňovat
žádnými hudebními trendy, jak sou prostě konzistentní. Ruku na
srdce, na to jim seru. Nechápu, proč musejí každý 3-4 roky
vydávat desku průměrných skladeb, když by mohli jednou za sedm
udělat něco skutečně výjimečného. Kdo je kam žene? Nikdo už
od kapely typu PJ nečeká, že změní svět. Eddie říká, že
začíná psát, když se to v něm naakumuluje a má pocit, že se k
něčemu musí vyjádřit. Co k tomu říct, doby, kdy rockové
hvězdy měnily svět, jsou ty tam.
a takhle to vypadá letos
Deska nezačíná
špatně – na Getaway si člověk...zvykne, není to nic, co byste
si nechali tetovat, ale jako největšímu fanouškovi na světě mi
vždycky udělá hroznou radost slyšet Vedderův hlas v něčem,
co se mi aspoň trochu líbí, protože Eddie je koťátko a nebýt jeho, jsou dneska PJ jen jednou z těch mnoha kapel, co
se na začátku devadesátých let v Seattlu a okolí vynořily. Ne
že by si to kapela neuvědomovala, jsem si celkem jistý, že
oportunista jako Gossard musí hipíka jako je Vedder z hlouby svojí
chamtivý duše nesnášet, ale tak hlavně, že sype. Ostatně
McCready to hezky říká v dokumentu PJ20, když jim přišlo ze San
Diega první demo s nahranými vokály. Nemohl věřit, že to je
skutečný člověk, že se to opravdu děje, protože věděl, že s
tímhle týpkem to dotáhnou daleko. no.
O druhé a singlové
Mind Your Manners už jsme mluvili, je to taková typicky nasraná PJ
skladba, „ToJeAleZlejOsklivejSvetVeKteremToZijeme“ (hledej pod
znackou Do The Evolution). Co mi na té skladbě ale přišlo
zajímavé, že sem Eddieho skoro nemohl poznat. Přišlo mi to tak
hrozně obyčejné, jak něco, co by mohli nahrát Offspring, kdyby
je dneska ještě někdo poslouchal. Ale po pár posleších je
člověku jasné, proč z toho udělali singl. Nic moc lepšího na
té desce asi není, zvláště přechody z té skladby dělají
něco, co se dá fakt poslouchat, děcka na koncertech budou
poskakovat, všichni šťastní.
No a tady se to
začíná hroutit. Na My Father's Son je zajímavé tak maximálně
to, že intro se hrozně podobá Dusty od Soundgarden, překvapuje
mě, že si toho Cameron nevšiml a neřekl - „hej, chlapi, tohle
už sem někde hrál!“ Nuda nuda, šeď šeď.
nevěřím, že to nikdo neslyší
Sirens teda - hele, řikám to
furt a mám pravdu, jak vaše oblíbená kapela začne hrát na
dvanáctistrunný akustický kytary, dejte si na ně majzla. I když
v tom konečným mixu se to docela poslouchat dá, udělat z něčeho
takovýho singl mi smrdí kalkulem, stejně dobře mohli nahrát
Nickelback. Dokážete si to představit stejně dobře jako já a
asi vám z toho není nejlíp, mně ne. Řikám, zpívat to někdo
jinej než Vedder, vysměju se tomu. Takhle? Takhle to je přece
krásná písnička o lásce, no tak, nebuďte tak cyničtí!
A takhle bych mohl
pokračovat až do konce Lightning Bolt, Infallible, Pendulum
whatever. Žádné nové fanoušky na něco takového nenalákáte,
jestli vás ti staři nezatratili doteď, můžete nahrát třeba
duet s Ke$hou, oni řeknu - „ten Eddie,
zas nás všechny převezl!“ Nebo cover vlastní skladby, když už
nemáte coby, mimochodem - něco zní fakt líp na ukulele.
Během psaní
tohodle jsem tu desku slyšel asi 10x a zas mi došlo, že některé
věci si už neodpářu (taky, že si myslím, že je asi lepší než
Backspacer). Koukal sem na youtube channelu jak Eddie hází ty vole
sekerou a do rytmu Let The Records Play a zas mě pohltil ten
příjemnej pocit, kterej můžete chovat jenom k někomu, o kom
toho moc nevíte, páč kdybyste o něm věděli něco bližšího,
museli byste najít věci, co vás serou, jako na každým koho
znáte.
Eddie sedí ve svým
vintage Lincoln Continentalu (protože i takovéhle věci dneska z
youtube zjistíte, viděl sem Vedderův dvorek!) a pouští master
nový desky a nic nehraje. Pak se najednou začne Mind Your Manners
hrozně nahlas a chlápek vedle něj řekne: „Oh, we are fucked,“
on se jen usměje a řekne: „We're not fucked, neighbours are
fucked,“ a vytočí to na maximum. Jak můžete někoho takovýho
nemilovat?
Vsadim se, že jim
sežeru i každou další desku, ježiš, já sem pitomec.
bez možnosti volby
Pearl Jam - Lightning Bolt 70% (ale nikomu to neříkejte)
Žádné komentáře:
Okomentovat