pátek 4. října 2013

První

Hudbu jsem si vždycky nejvíc užíval na cestě. Jsem bohužel čítankový příklad jedince, který dokáže vždy dělat jednu a jenom tu jednu věc v daný okamžik, někdy mě překvapuje, že dokážu dýchat a tlouct srdcem ve stejný moment. Kdyby to matka příroda nechala na mém mozku, zřejmě bych se na tomto světě neohřál déle než 30 vteřin. A to byste mě měli slyšet hrát na bicí.
Doma hudbu moc neposlouchám, někdy mě to vyloženě ruší a nedokážu při poslechu ani věšet prádlo. A ostatně mám často rád ticho.
Venku to mnou většinu času jen tak proplouvá, pustím si desku, na kterou mám sice chuť, ale beztak ji používám jenom jako hudební podkreslení myšlenek. Kdybych se na cestě začal soustředit na to, co poslouchám, musel bych ignorovat všechny ty hlasy v mojí hlavě, a to by mi bylo líto. Nicméně, občas se to stane, moje myšlenky se mimoděk protnou s atmosférou nahrávky, a ty momenty se mi zaryjí do paměti jako TA chvíle, kdy jsem rád, že nade mnou moje srdce ještě nezlomilo hůl.
Proč tohle celé píšu. Nedávno jsem začal běhat, nevedou mě k tomu žádné bohulibé myšlenky. Neběžím za vodu pro africké sirotky ani pro lepší svět, jsem v mých očích prostě tlustý jako prase. Chápu, že spousta lidí si s mými 68 kilogramy musí ťukat na čelo, nicméně míra mého narcismu mě dohnala až sem. Není to jen to, už třetím rokem bojuji s bolestí zad, není to nic moc a chápu, že lidi kolem mě už musí být z toho věčného: „jak se máš?“, „áááále bolí mě záda bla bla“ unavení. Nikomu tohle stěžování si nic nedá a mně nepomůže, ale nezmínit to vyžaduje víc sebekontroly než jsem schopen nabídnout, je těžké nemyslet na pocit, který vás provází celý den - zkrátka to je na piču.
Dlouho jsem to odkládal, ale nakonec jsem se rozhodl obrazit rodinného lékaře přes poruchy páteře a kloubů. Samozřejmě to dopadlo tak, jak mi vysvětlil kamarád dlouho před tím, než jsem se rozhoupal: „udělají ti rentgen a nic nenajdou“, „no tak mě pak pošlou na sono, aby zjistili, co s tim je, když to neuvidí na rentgenu, přece si nevymejšlim“, „o tom si můžeš tak nechat zdát, napíšou ti tři hodiny rehabilitací a poradí, že se máš snažit sedět rovně“. Byl tam, věděl, o čem mluvil, takže jsem dostal tři hodiny rehabilitaci, lízátko a podezíravý pohled od cesty.
Rehabilitaci se snažím brát vážně, i když nevěřím, že by mi mohla příliš pomoci. Někdy to byl tedy oříšek, brát to bez úsměvu, protože jsem za poslední měsíce nabral víc kilo, než na kolik je dimenzováno moje spodní prádlo, a tak se občas stalo, že mi při ukázce cviků a protahování prostě povolilo. V návaznosti na to jsem se při odchodu zeptal svého terapeuta, jestli je dobrý nápad začít běhat, jestli by to třeba nemohlo být kontraproduktivní – jenom se na mě pousmál a pohledem znalce mi vysvětlil, že pro člověka s mojí tělesnou stavbou je jakákoli tělesná aktivita požehnáním. Noted.
Rozhodnutí samo o sobě bylo učiněno. Na reklamě, kterou vidím z okna, říkají, že začít je 50% úspěchu. Myslím, že podobně se na to koukal Adolf Hitler.
Člověk by samozřejmě mohl jen tak nasadit tenisky a jít (běžet), kéž by můj život byl tak jednoduchý. Samozřejmě je nejdříve třeba se připravit. Co že jsem to potřeboval? Proč jsem svoje velké poprvé odkládal přes měsíc, přesto, že mám Letenské sady 5 minut od dveří volnou chůzí? Nebyly to žádné Nike tenisky, ani termální prádlo na kontrolu tělesné teploty (tyto už mám připravené měsíce). Byl to malý kousek plastu a suchého zipu, kterým bych byl schopen si na paži připevnit svůj telefon, který mi následně umožní měřit uběhnutou vzdálenost a čas, protože bez měřitelných výsledků je běhání jenom udýchaná legrační chůze.
Jenže koho by bavilo při běhání poslouchat jenom svůj čím dál hlasitější dech? Dalším důvodem, proč čekat měsíc, než si člověk bude moci poskočit, je, že u toho můžete poslouchat muziku. A tím se konečně obloukem vracíme na začátek.
Jestliže dříve jsem ony momenty, kdy se moje myšlenky protnou s poslouchanou skladbou, musel vyhlížet a jen doufat, že mi nálada dovolí, při běhání se tak děje na denní bázi. Jistě můžete namítnout, že tomu je tak jenom proto, že s mojí fyzičkou se po prvních dvou minutách běhu přibližuji mimotělní zkušenosti, a já nemohu říci, že jste daleko od pravdy, ale je v tom něco víc. Fyzické vypětí věci zintenzivňuje – vzduch vás řeže do nosu, barvy jsou rozmazané, protože je vidíte skrz slzy, bolest v kotníku odejde až v momentu, kdy vám v těle začne OPRAVDU proudit krev, a zvuky? Ach ano, zvuky – nikdy jste neslyšeli svojí oblíbenou skladbu, pokud jste ji neslyšeli po třetím kilometru.
Často mě trápí, že nedokážu vypnout. Mozek mi zpracovává podněty, aniž bych se o to prosil, a život mi to snazším nedělá. Přemýšlím nad úplnými nesmysly, trápí mě banality, jsem k ničemu. Při běhání to jde všechno stranou, je to mechanický pohyb a každá jedna myšlenka směřuje jenom k dalšímu kroku, naučilo mě to cítit se šťastným v nevědomí, není nic než další krok a za ním ještě kilometr, sto metrů a cíl nekonečného tréninku. Nevím k čemu, ale to není důležité, důležité je udělat ještě těch pár kroků, protože pro někoho, jako jsem já, je strašně důležité dotáhnout aspoň něco do konce. Řeknete si, že uběhnete 5 kilometrů, a uběhnete 5 kilometrů, ne 4,5, ne 4,9, ale 5, protože tohle dokončíte, protože na tohle máte.
Nejsem teď v úplně nejpohodovějším rozpoložení, po tom, co jsem se vrátil z Anglie, pořád zkoumám, co se životem, a otázka „co vlastně můžu dělat“ mi v hlavě rezonuje tak často, jako co si dám dalšího k jídlu. Nejsem moc dobrý v lidech a kontaktech, a tak sháním práci, jak se dá. Odpovídám na hloupé inzeráty, a nakonec dělám hloupé práce, z kterých musím odejít, protože si na tu základní otázku „co chci vlastně dělat“ nedokážu odpovědět. Resp. dokážu si říct, že mě baví dělat muziku a psát o ní, ale umím to aspoň trochu? A i kdyby to nakrásně někoho zajímalo, co z toho – potřebuju platit nájem.
Běhání mi přináší únik před sebou samým a myšlenkami, které nikam nevedou, a tak jsem se to rozhodl rozšířit na další bitevní pole, kde jsem si aspoň trochu jistý v kramflecích, začnu psát o deskách, které při tom poslouchám, protože je slyším jinak, a budu rád, když mi někdo doporučí nějakou muziku na běhání, protože si čím dál víc uvědomuju, že dobrá rada je nad zlato... a trvalo mi to jenom 31 let.



Žádné komentáře:

Okomentovat