30.11.2013 - Trigger Effect

Tenhle post bude stát za hovno.

Už dlouho se chystám napsat něco o Trigger Effect, ale poslední týden mi to pokazil. Pakliže sem někoho přilákalo jméno kapely v popisku, asi není moc třeba vysvětlovat, co se stalo, a upřímně si neumím představit, kdo jinej by sem lezl.

Myslím, že smrt Nicka Babeu(a?) rezonuje českou kotlinou víc než kdekoli jinde, po Kanadě samo. Ono to je relativní, protože to znamená, že to u nás zachytí kolik, 100? 200 lidí? Díky častý koncertní aktivitě a Silver Rocket jsou TE tak trochu „naše“ kapela, něco jako Kosheen. Často čtete o kapelách, kterým se nedostává tolik pozornosti, kolik by si zasloužili. TE jsou toho, na rozdíl od tý velký spouty kapel, dokonalým příkladem.

Pamatuju si, že když jsem poprvé slyšel Dare To Ride The Heliocraft, naprosto mě to uchvátilo. Né zřídka si stěžuju, že mě hudba nudí, že každej jen někoho vykrádá a neumí to nejen dobře maskovat, ale hlavně ani dobře vykrást. TE nehráli nic originálního, ale to, jak dokázali koncept punk/metal/hc/whatever vytěžit, bylo dechberoucí.  Jejich první deska má dvacet minut, něco takového naposloucháte za den. Protočíte to třikrát, řeknete hmm a smažete. Myslím, že když řeknu, že jsem těch 20 minut slyšel 100x, nebudu daleko od pravdy. Ta deska vás nenechá vydechnout, je na ní něco zvráceně krásnýho. Asi to je daný tou jednou z mála promofotek, co k TE můžete najít. Nick se na ní tváří jak nějakej troll z románu od Stephena Kinga a na ruce má něco foskoreskujíce zelenýho. V mých očích to může být cokoliv od slizu halucinogenní žáby až po ozářený hleny co zrovna vykašlal, každopádně to nevypadá dobře. Tyhle kapely jsou vždycky plný polovičních modelů. Kluci, co jsou sice underground až na půdu (to je taková vertikální stavařská metafora), ale než vylezou z dodávky, nedivil bych, kdyby kolem kolovalo zrcátko, aby vyskočili tak nějak ležérně neupravený a krásný. U TE tohle člověk neřešil, to by modelové nebyli, ani kdyby si na hlavu nasadili papírový pytlíky a začali z gruntu od začátku. Titulek článku, co sem dlouho nosil v hlavě, byl „Utžení ze řetězu“, protože tak na mě DTRTH vždycky rezonovala, nebyla to deska co jste si pouštěli k hlídání dětí, spíš taková, s kterou byste šli vykrást banku a jeden z členů ostrahy by byl hrdina.

Z druhé desky se mi opravdu líbily jenom první dvě skladby, a tak jsem to vždycky poslouchal přilepené k DTRTH a tvářil se, že to je vlastně jedna deska. Zbytek Versitis Maximus mi splývala a texty ve francouzštině a nějáké chorvačtině mě vyloženě iritovaly. Hodně jsem se tedy těšil na letošek, ale What's Left To Eliminate? to mohla stěží zachránit.

Shodou nešťastných okolností jsem je naživo nikdy neviděl. Měl jsem jedinou reálnou šanci letos před No Means No, ale upřímně...zvuk nový desky mě natolik děsil, že jsem si nechtěl kazit představu o kapele, co nahrála jednu z mých nejoblíbenějších desek vůbec. Nechodím na kapely v uniformách.

A teď? Teď už je neuvidím. Nejsem sentimentální typ, spíš docela cynická píča, přesto je mi to dost líto. Nick byl mladej chlap, co hrál v kapele, která si zasloužila dotáhnout to daleko. Snad by se jim s třetí deskou (nebo čtvrtou, pátou...) i podařilo prorazit do širšího povědomí. Přál bych jim to. Tohle píšu jenom jako poděkování, umírá spousta lidí, nezmění se nic, ale skoro nikomu z nich nevděčím za skvělejch 20 minut svýho života. A pořád dokola. Díky, Nicku.

2. - 20.11.2013

Další do sbírky mých klasických melodií si pohrává s myšlenkou: „co kdyby všechno co nahraju mělo v sobě stejné akordy a znělo v podstatě úplně…stejně“. Vždycky jsem byl zastáncem myšlenky, že když něco vybrousíte k dokonalosti, už se můžete jenom opakovat.

2.

18.11.2013 - DeYarmond Edison

Protože se neděje nic zásadně aktuálního (resp., ono toho hraje okolo spousta, ale z toho nebo onoho důvodu mi přijde nedůležité se toho účastnit – potažmo o tom psát a Davis Cup už jsme vyhráli), nahlédneme dneska do archivu. Budeme si povídat o kapele, kterou mám spojenou s podzimem. Mlhy, spadané listí, tma ve tři. Budeme si povídat o DeYarmond Edison, protože si nemyslím, že se jí dostává pozornosti, jaké by si zasloužila – i na kapelu co to má sedm let za sebou.

Tedy…je velice pravděpodobné, že kdokoli se dostane na tyhle stránky a něco si o nich přečte, je už zná, ale kdyby přeci jenom ne, chci si ověřit svoji teorii o tom, že tohle se musí líbit snad každému (tedy pakliže nejste třeba fanatickými uctívači Bena Frosta, v tom případě bych pochopil, že průnik bude složitý).

DYE jsou první kapela Justina Vernona. To je důležitá informace. Asi všichni víme, kdo to je. Slavným ho udělal jeho projekt Bon Iver, na který se vrhl hned, jak to DYE odpískali. Úspěch Bon Iver jsem nikdy moc nechápal. To asi není napsáno dost trefně. Řekněme, že bych spíš vydržel půl hoďky waterboardingu, než znova slyšet For Emma, Forever Ago. Zní mi to jak nějaká posraná indie Enya. Ve světle těchhle výroků je zřejmé, že pakliže jsem se první dostal k Vernonově masivně úspěšné kapele, která mě trápí už svou prostou existencí, nebyl bych se býval pachtil hledáním jeho ostatních projektů. Což je mimochodem zábavná činnost, protože Vernon zakládá kapely jako Miroslav Šlouf politický uskupení, takže jich má tolik, že pravděpodobně hraje i s váma, jenom o tom ještě nevíte.

DYE jsem objevil náhodou. Tu historku už jsem párkrát vyprávěl, protože mi přijde zábavná, tak to hodim do placu i sem. Když jsem kdysi psal report z My Jerusalem, samozřejmě jsem nemohl dát dohromady setlist. Většinou písničkám říkám „taková ta lalala lala lala“, protože si nejsem schopen pamatovat jména tracků. A tak jsem si našel report od někoho jinýho a takzvaně outsourcoval informace (jeden čas to byl tenhle outsourcing populární s diplomovejma pracema našich vrcholnejch politiků, ale něják se to nesetkalo s pochopením širší veřejnosti a od tý doby to má špatnou pověst, tak když to děláte, raděj to nikomu neříkejte). Ten týpek tam psal, že v přídavku zahráli Heroine od DYE, a protože jsem neměl vůbec ponětí, co to je, outsourcoval jsem to z nějakýho torrentu (to umělcům raděj taky moc neřikejte, Metallica tomuhle termínu udělala hrozně špatnou pověst), ale byl dokonce tak neschopnej, že jsem si to ani nepustil. Po mnoha letech jsem zjistil, že ten člověk byl taky pěknej lhář a věděl stejný nikoliv jako já, protože Heroine My Jerusalem sice asi hráli, ale ta písnička je jejich a je na prvním epčku, co vydali - Without Feathers. Z nějákýho důvodu je to populární titul – asi byste ještě jednu dvě Herion v historii populární hudby našli.

Nicméně. Na disku mi ležela diskografie DYE docela dlouho (není toho moc, dvě desky a jedno EP nevydaných tracků), až jsem se zas jednoho dne rozhodl svým dadaistickým způsobem rozšiřovat hudební obzory (to se dělá tak, že zavřete oči a jedete složkou s hudbou dolu a dolu a dolu a pak na něco dvakrát klepnete). První, co mi přišlo na mysl, bylo, proč je to zase kapela, co si její jméno nikdy nezapamatuju a když, tak ho nedokážu vyslovit. Tyhle obavy se s léty ostatně naplnily mírou vrchovatou. Ale ukázalo se to jako skvělá volba (překvapivě se to nedá říct o té metodě jako celku).

Že to kluci odpískali, je o to větší škoda, že polední deska Silent Signs je zastihla opravdu na vrcholu tvůrčích sil – je to klišé, ale je to pravda. Kdyby alespoň skončili v propadlišti dějin jako celek, ale že tohle skončilo, aby mohl vzniknout Bon Iver, považuji za jednu z tragédií naší generace (to a Agátu Hanychovou). EP nevydaných skladeb je kraťounké a beztak jsou tam tak dvě písničky, co se dají poslouchat. Eponymní (Katka říkala, že se jí líbí, když používám velký slova, tak na tom začínám makat) debut není tak kompaktní (aha!), i když minimálně polovina tý desky jsou hity, za který by si Chris Martin uřízl levý varle (paralela s Coldplay se mi dere na mysl kvůli piánu v titulní Leave Me Wishing More). A kdyby nic jinýho, je na tý desce The Lake – nevěřil jsem že někdy uslyším skladbu, který by někdo použil zvuk nějakejch karibskejch bubnů, a já ho nechtěl na místě zardousit. O čem tady mluvím.

Nevím, jestli někdy přemýšlíte o smrti nebo o bohu (taky na to přes všechny ty cvčka nemám tolik času, kolik bych potřeboval, protože sem si téměř jistej, že posledně jsem byl dost blízko nějákýho zásadního průlomu – něco jako „bůh není, smrti se není třeba bát“ nebo „bůh je, čas začít panikařit“…jedno nebo druhý), ale tahle skladba mi pomáhá brát to všechno s klidem indický krávy.

No a pak je tu Silent Signs. Jestli má první deska našlápnuto, tak na té druhé nenajdete nic, co by nebyl hit. No…snad kromě úvodní Lift, ale to se nedá až tak počítat, jelikož to je minuta a půl nějákýho cinkání, jsem pověstnej svojí tolerancí a nadhledem (uh huh her), takže klidně přivřu oko. A pak už to jede – co skladba to nápadů, že i kdybyste toho půlku outsourcovali (jap na tenhle eufemismus jsem si zvyknul), pořád vám z toho vyleze písnička, o který si spousta kapel může nechat jenom zdát. Největší hit (nebo sem na to našel asi nejvíc nějákých referencí) je Bones.

Ste mysleli, že sem dám bones, co?

Ale podle mě se na tý desce nedá splést. I kdybyste měli jiný názor (což je samozřejmě irelevantní), podle mě stačí té které skladbě dát minutu a najde se v ní pasáž, co vás pošle do kolen. Vyhrávka, texty (hezký texty!), banjo (nejsem tím nástrojem tak posedlej, jak by se mohlo zdát, ale ty vole Dash?).
Pro mě osobně je tahle deska silně spojená s tím, co na podzimu všichni nesnáší a točí to všechno vzůru nohama. Miluju se procházet sychravým počasím a poslouchat Vernonův hlas, když měl ještě koule a vyprávěl příběhy, co se mi chce poslouchat. Ježiš to je dobrá deska, to bych chtěl složit. Všechno.

A teď o něčem docela jiném

vercajk - courtesy of machurkavaclav@seznam.cz 

1. - 14.11.2013

Ok, k banju jsem se ještě nedopracoval, resp. pořád nemám nervy na něj šáhnout. Tak jsem se rozhodl, že sem hodím aspoň nějákou kytaru, kytary má každej rád a podle mě je teda lehčí na ní hrát. Teda hrát...ono je to je ošemetné, nedám toho dohromady moc, ale pro moje účely to stačí. Nechci dávat na odiv neumětelství. Taky si nemyslim, že se budete před kámošema chlubit, že jste špatnej řidič, nebo nemehlo v posteli...případně kombinace. Raděj bych byl tedy dobrej instrumentalista než nadšenec, ale to si člověk nevybere. Krom toho to tu budu používat jako odkladiště hudebních nápadů, protože jsem za svůj život udělal (ne složil - taky mi přijde vtipný, když někdo vezme do ruky kytaru, zkouší za sebou tři tóny a pak vykládá, jak ty vole doma „skládal“ he hehe) pár desek...ale všechny je zapomněl. Zkoušel sem to nahrávat víc sofistikovaně, mám různý softwary a tak, ale...moc práce, jestli já mám něco dotáhnout musí to být jednoduchý na dřeň - jedna stopa, žádný komplikace. To se bohužel týče i zpěvu, né že bych to neuměl, naopak, považuju se za excelentního zpěváka, ale neumím to když hraju, říkám to pořád, jsem striktně single-tasking. A vůbec, když furt do někoho reju, že je nemehlo, je jenom fér dát ostatním munici, aby se do mě opřeli na nějáký jiný než osobní rovině – Support Lesbiens, Portless, Mandrage – jsem jenom váš.

1.

10.11.2013 - Califone (skoro)

Aha! Vsadím se, že jste si mysleli, že už jsem se na to vykašlal, že tohle je jeden z těch mnoha případů, kdy jsem něco začal a vykašlal se na to, než uběhl měsíc. Dovolte, abych to vysvětlil.

Pár týdnů zpátky jsme se vydali na výlet do Beskyd. Beskydy jsou super – příroda, kopce, Poláci – kromě metra všechno, co Pražák potřebuje ke štěstí. Jedna věc se odtamtud ale dělá blbě - není moc čas na psaní. Po návratu z prodlouženýho víkendu jsem se to rozhodl obšlápnout tím, že sem hodím video, jak hraju na banjo. Brnkačka, abychom trochu přitlačili na struny (haha) doslovného humoru. Mám už dlouho takovou fantaskní ideu. Pamatujete si, jak Vedder vydal tu desku na ukulele? Mě na ní dost sraly ty covery, nepřišlo mi to jako moc dobrý písničky a říkal jsem si, že původní tvorba je obecně mnohem lepší. Po důkladné rozvaze jsem se rozhodl, že když to Eddie neumí sám, musím mu s tím trochu pomoct. A tak sem vymyslel projekt „ukulele songs for Eddie Vedder“. Spočívalo to v tom, že založím youtube kanál, na kterej budu nahrávat písničky na ukulele, o kterých si myslím, že sou dobrej rock and roll. Eddie si je pak vezme, otextuje, vydá, pohoda. Ne jen moje, bude to otevřené pro kohokoli, protože věřím, že existuje spousta lidí jako já. Neuvěřitelně talentovaní, ale bez potenciálu s tím cokoliv dělat, protože…co já vím, asi mě/je moc/málo mlátili, když jsem byl/byli dítě/děti. Tu ideu jsem později rozšířil i na banjo, protože na to, že vlastně na nic hrát neumím, mi tu chybí snad jen hoboj (note to self - koupit hoboj).

Takže jsem se do toho dal, hrát na banjo je jednoduchý, ne? Skoro jako hrát na ukulele. Udělal sem záklaní riff, ale bylo to krátký, tak sem přihodil jeden, pak druhej, pak třetí. Takže jsem docílil populárního: verse, chorus, verse, chorus, solo, bad solo. Mělo to přes dvě minuty, dokonce jsem už slyšel jak si do toho           Vedder spokojeně chrochtá. Jenže pak narazila kosa na kámen. Když jsem se to snažil zahrát dohromady,  nemohl jsem to zaboha přehmatat (to je výraz odborné hudební terminologie, si to najděte, když mi           nevěříte). Na to, jak jsem obecně neschopný, jsem dost pedant i co se týče hodnocení sama sebe. Čili,         jestliže jsem nebyl schopen zahrát to jak bylo zamýšleno, nemá smysl to kamkoli publikovat (ach, kdybych tak jen měl podobná měřítka na svůj psaný projev). A tak jsem trávil týden (piče fakt regulérních 7 dní)       cvičením na banjo (slovy Lese Claypoola: „Funny thing about weekends when you're unemployed. They don't quite mean so much“)

A víte co? Stejně sem to nezahrál. Je jasné, že když se rozhodnete něco zkusit, tak si nekoupíte nástroj za 10000, já sem si třeba koupil banjo asi za 3000…to je proklatě málo. Za následek to má to, že od Gčka níž (tj. spodní tři struny, banjo se standardně ladí G, D, G, B, D) zní můj nástroj jako sitar. Nevím jestli jste někdy hráli týden na sitar, já, vzhledem k tomu, že nejsem zakládající člen The Beatles, ne. Zaručuju vám, že po pár dnech, když zaslechnete zvuk svého nástroje a melodii svojí geniální kompozice, kterou nedokážete zahrát, jak chcete, máte chuť trhat koťátka na kusy. Čili tohle jsem na chvilku odložil na vedlejší kolej, jenom pro jistotu, abych si uchoval mentální zdraví, chápete…ostatně práce se sama taky nenajde (ověřili jsme za vás). Problém byl, že jsem se zařekl, že příští věc, co na blog dám, bude to video, děj se co děj. Ale mám pocit, že jsem se s tím natrápil dost na to, abych uznal, že to momentálně není v mých silách a není mi 10, abych trval na každém nesmyslu, co si zamanu….ok takže tolik k pauze a úvodu a teď o čem dneska budu psát – Califone.

Je fér napsat, že o existenci téhle kapely vím a) dva dni, b) od dubna 2007 – záleží na úhlu pohledu, reálnější je ten co mi sluší míň, samo.

Ale popořádku.

Rozhodnutí obšťastnit zase jednou veřejný prostor mojí povznášející přítomností padlo v sobotu odpoledne ve Skřivanech. To je taková vesnice u Nového Bydžova. To je takové městečko u Hradce Králové. To je takové město na východ od Prahy. To je taky pěkná díra, ale moje díra. Milé tatínek se zrovna rozplýval nad tím, že by chtěl vidět tohle a tamto (obecně kapely o kterých nejen že nemám šajn, ale vlastně vůbec netuším, že existujou – jejich rodinná komunikace je vůbec zajímavá – „to zní jak ble ble ble“, „nene, to zní jako ble ble ble, když vykrádal ble ble ble ble ble“, většinou u těchhle polemik jenom statuju a myslím si „csss, taky mám názory na věci co o nich nic nevím, byste koukali!“), ale že tohle hraje v sobotu v Praze v Pilotu (tamto hraje v Pilotu až v neděli – Scout Niblett – tu desku coverů od Murder by Death znáte? Ono toho v Pilotu hraje hodně!) a že na to pudem. Co mě přesvědčilo, bylo, že mi to hrozně připomínalo písničku ze soundtracku ke Stranger Than Fiction, kterou zbožňuju. Ten soundtrack tam moc ne, mohl by být geniální, ale člověk co to dával dohromady to hrozně přeplácal – nerad poslouchám svojí nejoblíbenější písničku od Spoon

A hned potom takovou blbost jako je Mind Your Own Business od Delta 5 (ani mě nehne to sem dávat, stačilo, že sem si už po 5146324522 zjišťoval jak se speluje slovo business). Na tý desce je ještě pár skvělejch skladeb, z historie populární kultury, který byste měli znát (minimálně Whole Wild World od Wreckless Eric a That’s Entertainment od The Jam – klidně si to pusťte jako cover od Morrisseyho). K té, co mě v sobotu dokopala mezi lidi, si promluvíme později. Ostatně ten film taky stojí za to vidět, to zkuste.

Jak asi vyplynulo z výše napsaného, nechodím už mezi lidi moc často. Né že bych měl z venkovních prostorů fobii nebo měl něco proti lidem obecně, ale pravda je, že jsem světem klubový scény hrozně zpruzelej. Ten algoritmus je monotónní. Jdeš na koncert, dáš si pivo, potkáš nějaký známý, poslechneš si pár písniček, ohrneš nos, jdeš domu. Všechno sem to zažil už mockrát, až moc mockrát na to, abych v tom viděl jakýkoli vzrušení. Teda ne, že bych se modlil za psychopata s brokovnicí, co by pro mě udělal z koncertu nezapomenutelný zážitek, ale drtivá většina živých performancí mě k uzoufání nudí. Promiň, světe. Že jsem se včera rozhoupal vylézt z nory, jsem rád už jen kvůli tomu, že to bylo v Pilotu. Vyrozuměl jsem, že to je prostor bývalého kina a myslím, že to mají udělané moc hezky, už dlouho sem v Praze nebyl někde, kde bych se cítil fyzicky příjemně, Kafé v Lese? Nenechte se vysmát.

Večer otvíral Tony Dekker, kanadský písničkář, který navzdory mým nemístným poznámkám NENÍ členem The Arcade Fire. A otvíral ho hrozně hezky. Někdo si stěžoval, že to je moc monotónní, nebo že to je, cituji, „hrozně sladké“ (nikdy jsem těmhle kulinářskejm metaforám moc nerozuměl). Mně se to líbilo dost, dokonce mi ani nevadilo, že byly všechny písničky o tom, že jel jednou s kapelou kolem nějákýho jezera (netřeba dodávat, že v Kanadě to není jako míjet mácháč…je to na trochu delší lokte). Tonyho kapela se jmenuje Great Lake Swimmers (ten týpek má zřejmě nějakej problém s plaváním) a určitě to bude stát za prověření (update – ani ne), stejně jako sólová deska, kterou Tony zrovna vydává – tvorba kapely se tedy krade snadněji (u těchhle malejch interpretů to máte samý .zip, .rar a heslo…co tady musí člověk udělat aby mu lidi věřili, že si tu desku pak koupí! …).

Califone přijeli jenom ve dvou, což bylo v přímém rozporu se znalostí diskografie, kterou jsem nabyl během sobotního odpoledne, sledováním nějáké session pro rádio umístěné na youtube. Tam jich bylo spousta, měli ženskou a banjo (to jen k uzavření uměleckého oblouku). Tady byli dva a i přes to, že množství instrumentů bylo v nepoměrné převaze, banjo byste pohledali (a nenašli). Snažili se mě přesvědčit, že mnou hledaná interpretka jemnějšího pohlaví, byl ve skutečnosti ten fousatej chlap co vypadal jak někdo z Harryho Pottera, ale na to jsem nepřistoupil. Publikum bylo poloprázdné, a to půlku té půlky sálu obstarávali lidé, které si kapela zřejmě přivezla s sebou… druhou půlku (čili čtvrtinu z původního celku) obstarávali krásní mladí lidé. A protože jsem zrovna svůj posluchačský život obohatil, cca o 15 let později než jsem mohl a měl, o Eels, tak si pojďme poslechnout něco, co sice není k úplně k tématu, ale tak - zapojíme fantazii.

Nemám rád slovo hipster, je to nadužívané, děcka se tím častují na potkání a nikdo pořádně neví, co to znamená. Ale když někoho takového potkám, tak to poznám. Jsem touhle myšlenkou okupovaný, protože vím, že s mým obtížně potlačovaným narcismem jsem na půl cesty, ale zároveň bych se tam nikdy nepustil. Taky vím, že každým, kdo se snaží vypadat zajímavě ve svých hubeňoučkých džínách, svetru z osmdesátých let, co nevypadal dobře ani tehdy a beaniem, z hlouby srdce opovrhuju. Ale zase jsem striktně proti uniformitě. Myslím, že sem někde uvnitř vlastně docela nácek, co chce, aby bylo všechno tak, jak si on usmyslí…jenom neví, jak to přesně je…ale takhle to není. Nemám to jednoduché, říkám to pořád. Ale to jsem odbočil, prostě tam na můj vkus bylo moc kluků s knírem a manuální zrcadlovkou (ty vole ještě že sem nezahlídl polaroid, to bych zas měl keců, že bych si musel sám jednu plácnout).

Pánové předváděli na dva hráče obstojný výkon. Hráli (asi) z poslední desky, tu jsem si tedy stáhnul dneska a moc zábavná mi nepřijde, ale aspoň jsou to docela zábavní a sympatičtí lidi, takže potud dobré. Ze začátku jsem si myslel, že mě to bude bavit, ale postupně to upadalo do monotonnosti a nakonec z toho byla už regulérní nuda – nerad před umělci zívám, ale bránil jsem se tomu jen stěží. Naštěstí to zachránili přídavkem. Pilot má dost nešikovně vyřešenou backstage, takže když skončí regulérní set, umělci by museli projít celým davem (ehh…skupinou) a v podstatě odejít ze sálu, to si vzhledem k zmlsanosti dnešního publika lajzne málo kdo, a tak si pánové jen tak stoupli na stranu pódia (každý na jinou) a koukali na sebe, jestli tedy ano, nebo ne. Nakonec tedy ano. A zahráli tohle.

Ukázalo se, že Califone nezní jako něco ze soundtracku ke Stranger Thank Fiction, ukázalo se, že oni JSOU ta kapela. Nevím jestli ten pocit znáte. Já spíš ze snů, než že by se mi to stávalo za plného vědomí a jestli tohle nestálo za to dvě stě pade a sobotní večer, tak už nevím co by. Chvilku jsem přemýšlel, jestli se mi to vážně nezdá a jestli bych toho neměl využít výskokem na pódium, zhmotněním banja (ve snu ne?!) a konečně nahráním toho zmrdanýho songu pro Veddera, ale nakonec jsem to zavrhl s tím, že i kdyby se mi to podařilo, tak pravděpodobně za cenu toho, že budu nahý, protože to spíš vystihuje ligu snů, co se mi zdají. Bože to bylo dobré, sice to proložili natahovanou psychedelickou pasáží, ale naštěstí měli dost soudnosti se nakonec vrátit do původního riffu a těch několik minut jsem mohl cítit jak moje srdce fyzicky plesá, sice moc nevím, co to znamená, ale takhle něják jsem si to vždycky představoval, paráda, díky.

A to je cca všechno.

Jo, další zajímavá věc co se stala za posledních pár dní je, že jsem konečně udělal řidičák, napočtvrté, a tak se můžete těšit na podobné scénky – už brzy ve vaší ulici!