18.11.2013 - DeYarmond Edison

Protože se neděje nic zásadně aktuálního (resp., ono toho hraje okolo spousta, ale z toho nebo onoho důvodu mi přijde nedůležité se toho účastnit – potažmo o tom psát a Davis Cup už jsme vyhráli), nahlédneme dneska do archivu. Budeme si povídat o kapele, kterou mám spojenou s podzimem. Mlhy, spadané listí, tma ve tři. Budeme si povídat o DeYarmond Edison, protože si nemyslím, že se jí dostává pozornosti, jaké by si zasloužila – i na kapelu co to má sedm let za sebou.

Tedy…je velice pravděpodobné, že kdokoli se dostane na tyhle stránky a něco si o nich přečte, je už zná, ale kdyby přeci jenom ne, chci si ověřit svoji teorii o tom, že tohle se musí líbit snad každému (tedy pakliže nejste třeba fanatickými uctívači Bena Frosta, v tom případě bych pochopil, že průnik bude složitý).

DYE jsou první kapela Justina Vernona. To je důležitá informace. Asi všichni víme, kdo to je. Slavným ho udělal jeho projekt Bon Iver, na který se vrhl hned, jak to DYE odpískali. Úspěch Bon Iver jsem nikdy moc nechápal. To asi není napsáno dost trefně. Řekněme, že bych spíš vydržel půl hoďky waterboardingu, než znova slyšet For Emma, Forever Ago. Zní mi to jak nějaká posraná indie Enya. Ve světle těchhle výroků je zřejmé, že pakliže jsem se první dostal k Vernonově masivně úspěšné kapele, která mě trápí už svou prostou existencí, nebyl bych se býval pachtil hledáním jeho ostatních projektů. Což je mimochodem zábavná činnost, protože Vernon zakládá kapely jako Miroslav Šlouf politický uskupení, takže jich má tolik, že pravděpodobně hraje i s váma, jenom o tom ještě nevíte.

DYE jsem objevil náhodou. Tu historku už jsem párkrát vyprávěl, protože mi přijde zábavná, tak to hodim do placu i sem. Když jsem kdysi psal report z My Jerusalem, samozřejmě jsem nemohl dát dohromady setlist. Většinou písničkám říkám „taková ta lalala lala lala“, protože si nejsem schopen pamatovat jména tracků. A tak jsem si našel report od někoho jinýho a takzvaně outsourcoval informace (jeden čas to byl tenhle outsourcing populární s diplomovejma pracema našich vrcholnejch politiků, ale něják se to nesetkalo s pochopením širší veřejnosti a od tý doby to má špatnou pověst, tak když to děláte, raděj to nikomu neříkejte). Ten týpek tam psal, že v přídavku zahráli Heroine od DYE, a protože jsem neměl vůbec ponětí, co to je, outsourcoval jsem to z nějakýho torrentu (to umělcům raděj taky moc neřikejte, Metallica tomuhle termínu udělala hrozně špatnou pověst), ale byl dokonce tak neschopnej, že jsem si to ani nepustil. Po mnoha letech jsem zjistil, že ten člověk byl taky pěknej lhář a věděl stejný nikoliv jako já, protože Heroine My Jerusalem sice asi hráli, ale ta písnička je jejich a je na prvním epčku, co vydali - Without Feathers. Z nějákýho důvodu je to populární titul – asi byste ještě jednu dvě Herion v historii populární hudby našli.

Nicméně. Na disku mi ležela diskografie DYE docela dlouho (není toho moc, dvě desky a jedno EP nevydaných tracků), až jsem se zas jednoho dne rozhodl svým dadaistickým způsobem rozšiřovat hudební obzory (to se dělá tak, že zavřete oči a jedete složkou s hudbou dolu a dolu a dolu a pak na něco dvakrát klepnete). První, co mi přišlo na mysl, bylo, proč je to zase kapela, co si její jméno nikdy nezapamatuju a když, tak ho nedokážu vyslovit. Tyhle obavy se s léty ostatně naplnily mírou vrchovatou. Ale ukázalo se to jako skvělá volba (překvapivě se to nedá říct o té metodě jako celku).

Že to kluci odpískali, je o to větší škoda, že polední deska Silent Signs je zastihla opravdu na vrcholu tvůrčích sil – je to klišé, ale je to pravda. Kdyby alespoň skončili v propadlišti dějin jako celek, ale že tohle skončilo, aby mohl vzniknout Bon Iver, považuji za jednu z tragédií naší generace (to a Agátu Hanychovou). EP nevydaných skladeb je kraťounké a beztak jsou tam tak dvě písničky, co se dají poslouchat. Eponymní (Katka říkala, že se jí líbí, když používám velký slova, tak na tom začínám makat) debut není tak kompaktní (aha!), i když minimálně polovina tý desky jsou hity, za který by si Chris Martin uřízl levý varle (paralela s Coldplay se mi dere na mysl kvůli piánu v titulní Leave Me Wishing More). A kdyby nic jinýho, je na tý desce The Lake – nevěřil jsem že někdy uslyším skladbu, který by někdo použil zvuk nějakejch karibskejch bubnů, a já ho nechtěl na místě zardousit. O čem tady mluvím.

Nevím, jestli někdy přemýšlíte o smrti nebo o bohu (taky na to přes všechny ty cvčka nemám tolik času, kolik bych potřeboval, protože sem si téměř jistej, že posledně jsem byl dost blízko nějákýho zásadního průlomu – něco jako „bůh není, smrti se není třeba bát“ nebo „bůh je, čas začít panikařit“…jedno nebo druhý), ale tahle skladba mi pomáhá brát to všechno s klidem indický krávy.

No a pak je tu Silent Signs. Jestli má první deska našlápnuto, tak na té druhé nenajdete nic, co by nebyl hit. No…snad kromě úvodní Lift, ale to se nedá až tak počítat, jelikož to je minuta a půl nějákýho cinkání, jsem pověstnej svojí tolerancí a nadhledem (uh huh her), takže klidně přivřu oko. A pak už to jede – co skladba to nápadů, že i kdybyste toho půlku outsourcovali (jap na tenhle eufemismus jsem si zvyknul), pořád vám z toho vyleze písnička, o který si spousta kapel může nechat jenom zdát. Největší hit (nebo sem na to našel asi nejvíc nějákých referencí) je Bones.

Ste mysleli, že sem dám bones, co?

Ale podle mě se na tý desce nedá splést. I kdybyste měli jiný názor (což je samozřejmě irelevantní), podle mě stačí té které skladbě dát minutu a najde se v ní pasáž, co vás pošle do kolen. Vyhrávka, texty (hezký texty!), banjo (nejsem tím nástrojem tak posedlej, jak by se mohlo zdát, ale ty vole Dash?).
Pro mě osobně je tahle deska silně spojená s tím, co na podzimu všichni nesnáší a točí to všechno vzůru nohama. Miluju se procházet sychravým počasím a poslouchat Vernonův hlas, když měl ještě koule a vyprávěl příběhy, co se mi chce poslouchat. Ježiš to je dobrá deska, to bych chtěl složit. Všechno.

A teď o něčem docela jiném

vercajk - courtesy of machurkavaclav@seznam.cz