Tenhle post bude stát za hovno.
Už dlouho se chystám napsat něco o Trigger Effect, ale
poslední týden mi to pokazil. Pakliže sem někoho přilákalo jméno kapely v
popisku, asi není moc třeba vysvětlovat, co se stalo, a upřímně si neumím
představit, kdo jinej by sem lezl.
Myslím, že smrt Nicka Babeu(a?) rezonuje českou kotlinou víc
než kdekoli jinde, po Kanadě samo. Ono to je relativní, protože to znamená, že
to u nás zachytí kolik, 100? 200 lidí? Díky častý koncertní aktivitě a Silver
Rocket jsou TE tak trochu „naše“ kapela, něco jako Kosheen. Často čtete o
kapelách, kterým se nedostává tolik pozornosti, kolik by si zasloužili. TE jsou
toho, na rozdíl od tý velký spouty kapel, dokonalým příkladem.
Pamatuju si, že když jsem poprvé slyšel Dare To Ride The
Heliocraft, naprosto mě to uchvátilo. Né zřídka si stěžuju, že mě hudba nudí,
že každej jen někoho vykrádá a neumí to nejen dobře maskovat, ale hlavně ani
dobře vykrást. TE nehráli nic originálního, ale to, jak dokázali koncept
punk/metal/hc/whatever vytěžit, bylo dechberoucí. Jejich první deska má dvacet minut, něco
takového naposloucháte za den. Protočíte to třikrát, řeknete hmm a smažete.
Myslím, že když řeknu, že jsem těch 20 minut slyšel 100x, nebudu daleko od
pravdy. Ta deska vás nenechá vydechnout, je na ní něco zvráceně krásnýho. Asi
to je daný tou jednou z mála promofotek, co k TE můžete najít. Nick se na ní
tváří jak nějakej troll z románu od Stephena Kinga a na ruce má něco
foskoreskujíce zelenýho. V mých očích to může být cokoliv od slizu
halucinogenní žáby až po ozářený hleny co zrovna vykašlal, každopádně to
nevypadá dobře. Tyhle kapely jsou vždycky plný polovičních modelů. Kluci, co
jsou sice underground až na půdu (to je taková vertikální stavařská metafora),
ale než vylezou z dodávky, nedivil bych, kdyby kolem kolovalo zrcátko, aby
vyskočili tak nějak ležérně neupravený a krásný. U TE tohle člověk neřešil, to
by modelové nebyli, ani kdyby si na hlavu nasadili papírový pytlíky a začali z
gruntu od začátku. Titulek článku, co sem dlouho nosil v hlavě, byl „Utžení ze
řetězu“, protože tak na mě DTRTH vždycky rezonovala, nebyla to deska co jste si
pouštěli k hlídání dětí, spíš taková, s kterou byste šli vykrást banku a jeden
z členů ostrahy by byl hrdina.
Z druhé desky se mi opravdu líbily
jenom první dvě skladby, a tak jsem to vždycky poslouchal přilepené k DTRTH a
tvářil se, že to je vlastně jedna deska. Zbytek Versitis Maximus mi splývala a
texty ve francouzštině a nějáké chorvačtině mě vyloženě iritovaly. Hodně jsem
se tedy těšil na letošek, ale What's Left To Eliminate? to mohla stěží
zachránit.
Shodou nešťastných okolností jsem je naživo nikdy neviděl.
Měl jsem jedinou reálnou šanci letos před No Means No, ale upřímně...zvuk nový
desky mě natolik děsil, že jsem si nechtěl kazit představu o kapele, co nahrála
jednu z mých nejoblíbenějších desek vůbec. Nechodím na kapely v uniformách.
A teď? Teď už je neuvidím. Nejsem
sentimentální typ, spíš docela cynická píča, přesto je mi to dost líto. Nick
byl mladej chlap, co hrál v kapele, která si zasloužila dotáhnout to daleko. Snad by se jim s třetí deskou (nebo čtvrtou, pátou...) i podařilo prorazit do širšího povědomí.
Přál bych jim to. Tohle píšu jenom jako poděkování, umírá spousta lidí, nezmění
se nic, ale skoro nikomu z nich nevděčím za skvělejch 20 minut svýho života. A
pořád dokola. Díky, Nicku.
Žádné komentáře:
Okomentovat