Udržovat blog není žádná legrace. Chci říct, pro člověka s přístupem
ke světu: „tohle se mi nechce, tohle jen slíbím a tohle snad ani nebudu
slibovat“, je to někdy jako mentální koule na noze. Něco o čem sice víte, že se
vám nechce, nebo se k tomu nedostanete, ale pořád na to myslíte a cítíte
vyčítavý pohled v zádech. O to horší, že svůj vlastní. A to ani nemusím
vyprávět, že už asi 10 let zakládám kapelu, mám rozepsanou knížku a učím se
lítat. Devět řemesel, desátá bída – upřímně, myslím, že ani na tu bídu bych si
nenašel čas. Proč to dělám? Nevím, asi si pořád myslím, že mám co říct, nebo
spíš chci, aby mě někdo poslouchal. No moc nečumte, neděláme to všichni?
Poslední rok se snažím stabilizovat svůj život - co se mi
daří v osobní rovině, nemůžu zorganizírovat v té pracovní. Obvykle to
vydržím 3 měsíce a pak se rozhodnu, že takhle by to nešlo. Ono to zní jako
legrace, ale po čase se přestanete smát a začnete přemýšlet, jestli ten problém
není v pracích, které děláte, ale ve vás samotných. Nikdy jsem nebyl moc
dobrý na kontakty, spolupráce a tak. To je v pohodě, je to moje volba, ale
plyne z toho, že práci vždycky hledám v podstatě naslepo, a pak čekám,
co se stane – co se stane je asi zřejmé z popisu výše. V pondělí to
začne nanovo, nová práce, nový lidi, starý dobrý já, jsem stejně nervózní jako zvědavý. Mám z toho všeho dobrý pocit, ale to já
mám vždycky, to je jen jeden z problémů, když jste optimista, navzdory
tomu, co všem celý život tvrdíte, nebo co si o vás na to konto myslí.
Pointa.
Zjistil jsem, že udržovat blog mi jde, když nepracuju. Když
dělám svých 8+1, 40/5, tak není nálada. Bylo hůř, nebyl ani čas, ani energie. Jestli
mám pár dní jenom sám pro sebe, můžu je trávit rozličně, ale většina mých zálib
mi přijde jako mrhání časem - chci říct,
kdo se potřebuje naučit německy, rights? Říkal jsem si, že by po 5 měsících
(jejda) bylo hezké napsat nějaký původní post. Ale teď o kom. Pravda je, že
muziku moc neposlouchám, nezajímá mě, nudí mě to. Katka (a nejen ona) o mně říká,
že jsem zlej. Nemyslím, že to je pravda, prostě odmítám salutovat průměrnosti,
jenom proto, že by se měl podporovat nějaký mladický entuziasmus. Myslím, že
jsem se ustálil v rezignovaném módu hledače věcí, které zní tak, jak bych
je dělal, kdybych to uměl. Probírám se deskama a lidma, co mě za poslední rok
zasáhli, a říkám si, kdo mi stojí za čas a energii vyprávět o něm ještě někomu
dalšímu. A ne, nebude to o Eddie Vedderovi, Pearl Jam, Franku Blackovi nebo
Pixies, ok?! Touhle vylučovací metodou je to vlastně dost jednoduchý.
All hail to Jason Isbell.
O tom jsem ještě nepsal! Nepsal, ne?! Jasně, kdysi jsem dělal
profil Drive By Truckers a určitě jsem se o něj otřel. DBT jsou kapitola sama
pro sebe, uvědomil jsem si, že jediné desky, které mě od nich opravdu baví,
jsou ty, na kterých hraje právě Isbell. Od A Blessing and a Curse to s nima
jde k šípku. Nejsem si jistej, kolik lidí tuhle kapelu skutečně zná a
jestli je tohle tedy pro někoho polemika, ale vždycky, když někde čtu, jak je „nová
deska DBT úplně skvělá“, mám chuť toho člověka pohladit po vlasech a říct mu „to
víš, že jo“ a dát mu bonbon. Ono se to tedy neděje často, mám dojem, že je u
nás zná dohromady asi 10 lidí. Nicméně to je jiný příběh.
Co se týče Isbella a jeho sólových desek. Krátce po tom co
odešel z DBT vydal Sirens of the Ditch, což na rozjezd nebylo špatné, ale
nebylo to ani nic, kvůli čemu by stálo za to si rvát rodidla (jako by za to
snad něco stálo), ale už tam jsou jasně patrné prvky, kvůli kterým stojí za to
mu věnovat pozornost. Určitě tam uslyšíte country, blues a bla bla, ale Jason
umí do těchhle žánrů, pro které je schéma a klišé stavebním kamenem, narvat
zpěvné, v podstatě popové, melodie. Snadno se to pamatuje a má to tendenci
na vás ulpět.
O Jason Isbell and The 400 Unit jsem se právě dozvěděl
(krása psaní blogu je, že nemusíte předstírat, že jste sežrali šalamounovo
hovno, no ni?!), takže asi nemá moc smysl ji rozpitvávat, ale vzhledem k mé
teorii o konstantně narůstající kvalitě jeho nahrávek si dovolím tvrdit, že je
lepší než SotD a o malinko horší než Here We Rest.
S touhle deskou to totiž začíná být fakt zajímavé. Rád poslouchám
muziku, kterou si můžu vztáhnout na svůj život. Když jsem poprvé slyšel Alabama
Pines, těžko jsem se ubránil husí kůži. Téééda, ne že bych se někdy v rámci
své touhy prorazit na hudební scéně na delší dobu ubytoval v motelu někde
uprostřed Alabamy. Ale vím jaký to je žít sám v cizím městě, bez kamarádů,
budoucnosti a s né moc nadějí. Zato se spoustou času na přemýšlení a
myšlenkama, co nezůstanou za dveřma vašeho pokoje, ani když moc hezky
poprosíte. Na některé věci zapomenete hůř než na jiné. No a pak už ta deska
sype jeden hit od druhého.
chápu, není to úplně model, pakliže teda nepovažujete za modela třeba Švejka
Blbě se mi vybírá, ale kdybych měl z té desky
vypíchnout ještě něco, asi by to byla Codeine – zrcadlí to moji povahu
nasranýho fotra („If there's one thing I can't stand, It's this bar and this
cover band“ heh, říkám, můj člověk). Ale vážně jsou to jenom hity.
A to se teprve dostáváme k desce, kvůli které tohle
celé píšu. Southeastern vyšla v už v půlce minulého roku a kdybych si
měl vsadit, protočil jsem ji od té doby víckrát, než cokoli jiného (trochu jsem
kecal, pár desek jsem loni slyšel). V čem je jiná od předešlých
Isbellových prací? Asi tím, že ubral na distorzi a přidal na výrazu. Jestliže jsem
těžko volil favority na HWR, tak na Southeastern už to po mně nechtějte vůbec. No
tak dobře. Stockholm („I've heard love songs make a Georgia man cry“, aha!).
geniální rytmika
Elephant (čím starší sme, tím častěji si uvědomuju, že
rakovina je fakt kurva a bude hůř) – pro mě nejsilnější skladba tak za
posledních 10 let, je v tom hrozná pravda
ten pocit bezmoci bych nepřál nikomu
Different days – měníme se áááno
krásný
Relatively Easy – tohle je dobrý si poslechnout vždycky,
když se vám vybije vole ipod/mobil/noťas nebo zmoknete v pátek odpoledne
na cestě do hospody
my lonely heart beats relatively easy - asi ano, pokaždé
Psal jsem, že mám rád desky, kterých můžu říct, že říkají
něco o mém životě. Southeastern podle mě nejsou jenom o mně, jsou o každém, kdo
má srdce a duši – to zní hodně pateticky, co? Tak si to poslechněte a (ne)dejte
mi za pravdu. Podle mě je povinnost každého hudebního fanouška šířit a chválit
jméno Jasona Isbella, protože tenhle chlapík nás, když né spasí, tak aspoň
zachrání. Dejte na mě, nekecám vám slova půl.
„I lost a good friend
Christmas time when folks go off the deep end
His woman took the kids and he took klonopin
Enough to kill a man of twice his size
Not for me to understand
Remember him when he was still a proud man
A vandals smile a baseball in his right hand
Nothing but the blue sky in his eye“
Christmas time when folks go off the deep end
His woman took the kids and he took klonopin
Enough to kill a man of twice his size
Not for me to understand
Remember him when he was still a proud man
A vandals smile a baseball in his right hand
Nothing but the blue sky in his eye“
Kolik jsem takových měl.
Žádné komentáře:
Okomentovat